Bylo by jistě pěkné psát stále o nových a zajímavých rostlinách. Jistě je v životě potřebné mít nové a neokoukané věci a zážitky. A čím déle žiji, uvědomuji si, jak se stále více a více těším na opakující se událost, takové jistoty, o které se pomyslně mohu opřít. Třeba příchod jara a všeho toho, co s ním souvisí.
Jak jaro postupuje, v poli, kterým drtivou většinu pracovních dnů po sedmé ranní chodím do práce vykvétají červené a modré květy. Uvědomuji si, jak jsem se na ně už řadu měsíců od té doby, kdy pole v loňském roce těšil. Polní květy. Plevel, mák a chrpy. Mezi těmi modrými chrpami se vždy objeví i několik bordových.
V řepce se letos objevily i květy jiných “plevelů”.
Doma vždy každým rokem vykvete nějaká ionantha. Ta, která byla letos vyfocena, ionantha stricta vykvetla po nějakých dvou letech. Zajímavé na jejím trsu je, jak někteří stejně staří “sourozenci” odlišně vyrostli. Na trsu jsou velké, do květu ubírající se růžice, jedna rozkvetlá a dvě ač stejně staré, malinké. Ty sice zřejmě nevykvetou, ale jejich listy se vybarvily do červena.
Na chodbě v práci vykvetla po roce taková ta “obyčejná”, přesto pěkná begonie. Po třinácti letech je z ní i po několikátém ostříhání docela vzrostlý, od jara do podzimu několikrát kvetoucí keř.
Nic nového pod sluncem, přesto tyto stokrát a mnohem vícekrát opakované pohledy na obyčejné polní květy, nebo na relativně obyčejnou tilandsii a begonii přinášejí takové malé, halířové radosti, které při jejich četnosti dají součtem docela hodnotnou minci.
Takových květů, ať už rostlinných, nebo jiných přináší každý den každému jistě víc. Jen je nesmíme pro jejich zdánlivou obyčejnost a všednost přestat vnímat.
