Od srpna loňského roku jsou mé příspěvky na těchto stránkách spíše ojedinělé, než pravidelné. Není to jen tím, že o většině mých kytek bylo už psáno. O některých dokonce vícekrát.
Chvíle hezké, kdy jde vše tak nějak samo od sebe někdy nahradí situace složitější.
V mém případě toto období nastalo po naší poslední dovolené na Madeiře roku 2015.
V tu dobu prodělala moje máma první mrtvici, v květnu následujícího roku druhou s mnohem horšími následky, než v předchozím případě. Tato situace ovlivnila celou rodinu, možná i mého otce, jehož zdravotní stav se začal také zhoršovat. V září usnul na židli, spadl a zlomil si kyčel. V nemocnici kvůli vysokému věku a zdravotnímu stavu nebyl operován a jeho život skončil o měsíc později.
V mém případě toto období nastalo po naší poslední dovolené na Madeiře roku 2015.
V tu dobu prodělala moje máma první mrtvici, v květnu následujícího roku druhou s mnohem horšími následky, než v předchozím případě. Tato situace ovlivnila celou rodinu, možná i mého otce, jehož zdravotní stav se začal také zhoršovat. V září usnul na židli, spadl a zlomil si kyčel. V nemocnici kvůli vysokému věku a zdravotnímu stavu nebyl operován a jeho život skončil o měsíc později.
V září loňského roku mně bylo šedesát. V dřívější době bych byl už penzista, nemusel vstávat ráno do práce a věnovat se víc tomu, co mě těší a dělá radost. Podle nových “pravidel” si na to musím počkat do začátku května roku 2021. Na jednu stranu se trochu divím, jak rychle většina těch let utekla, na druhou se mi ty tři roky a nějaký měsíc k tomu zdá jako nekonečné moře času.
Většinu svého života jsem si čas a přibývající léta neuvědomoval. Ale najednou (možná i ve spojení s momentální situací) se dostavila únava, čas běží nějak rychleji, nebo naopak já se zpomalil, protože toho nestihnu tolik, kolik bych chtěl. Stačím tak akorát chodit do práce a postarat se o kytky. Máma, o kterou se stará sestra, bydlí ve stejném domě. Také jí alespoň dvakrát až třikrát denně navštívím, s něčím pomoci. Přesto mám dost často výčitky, že těm kytkám věnuji více času než své mámě. A kdyby se o mě nestaral Martin, který vaří a prakticky se sám stará o chod domácnosti……, tak to si nechci ani představit.
A kytky. Jo, jo, každý koníček, který přeroste do závislosti se stává svým způsobem přítěží. Doplácejí na to i ty kytky, které mám rád a bez kterých si nedovedu život představit. Zvlášť v takové zimě, jako ta letošní, ve které je nedostatek dnů a hodin, kdy svítí slunce. Některé tilandsie se se mnou rozloučily. Dříve mi odchod každá kytky dost trápil. Teď už to beru tak, že každý život začíná i končí. A většinou jsem s každou tou kytkou nějaký ten rok prožil a dost dlouho z ní byla radost, nebo podobné pocity, které jsou v životě zapotřebí.
Dnes to bylo čtení poněkud osobní. Chtěl jsem vysvětlit, proč už články nepíšu pravidelně každý týden. Nechci úplně přestat, ale nové příspěvky nebudou tak pravidelné a možná se ani všechny nebudou týkat rostlin. Ale nějaká fotka některé z nich by u každého, nebo u většiny z nich být měla. Ty dnešní jsou z poloviny minulého měsíce, tedy ledna. Pachypodium brevicaule bylo v únoru před dvanácti lety zaseto a takto vypadá po těch letech. Vykvetlo už jako roční a od té doby kvete vždy začátkem roku. Pro sebe jsem si ho přejmenoval na sukulentní petrklíč a je pro mě předzvěstí blížícího se, ač přece jen ještě dost vzdáleného jara.
Aby nechybělo alespoň trochu něčeho optimistického, přikládám odkazy na několik písniček, ty dvě poslední jsou v české i originální verzi, pro srovnání :
https://youtu.be/6Ljlbg4qqF0
https://youtu.be/AzlvIC6oTwA
https://youtu.be/1Z4cPBpJiWc
https://youtu.be/7PCkvCPvDXk
Žádné komentáře:
Okomentovat