Čas utíká rychle a už ani nevím, kdy jsem psal o „svém“ ananasu, vypěstovaném z růžice na vrcholu plodu. Ale pamatuji si, že jsem slíbil fotky jeho květu, pokud někdy pokvete.
To se stalo letos na jaře. Květ byl vyfocen. Léto pomalu končí, stará rostlina ananasu už nežije a já se nějak nemohl přinutit napsat k těm obrázkům pár řádků. Možná je to únavou, která na mě v poslední době sedla, možná i tím, že ta rostlina ananasu mně nikdy moc k srdci nepřirostla. Žila na konci jednoho ze dvou mobilních květinových stolků. Její listy byly dost dlouhé a ještě se svými zoubky na svých okrajích snadno přichytávaly. V důsledku toho se rostlina často ocitla na zemi, zemina z ní pak na podlaze. I to je jedna z negativních stránek nadbytku rostlin.
Díky těm pádům měla rostlina často polámané listy a i když rostliny velmi nerad vyhazuji, byla průběžně většinu času na to vyhození velkým adeptem. Dříve, než k tomu mělo dojít, objevil se ve středu její růžice zárodek květenství. V tomto případě to možná byl poslední pokus, jak přežít.
Květenství rostlo, objevily se i květy. Rostla i malá růžice na konci květenství. Tak to probíhalo až do začátku července, kdy rostlina začala vadnout. Na poslední fotce vidíte, jak vypadala ustřižené odkvetlé květenství se zvětšující se růžicí v okamžiku likvidace zbytku rostliny.
Květu jsem se dočkal, ananasu ne. Jaký si zárodek ananasu sice vznikl, ale při jeho velikosti by si na něm pochutnali tak leda mravenci. No, jsem blázen, nedalo mi to, zas jsem tu růžici strčil do zeminy s rašeliníkem. Když jsem z té růžice nehtem seškrabával zbytek toho pidiananasu, cítil jsem velmi příjemnou ananasovou vůni.
Růžice se v tom horkém a na slunce bohatém létě chytila a už se i viditelně zvětšila. Tak nevím, jestli z toho mám mít radost, nebo právě naopak.
Žádné komentáře:
Okomentovat