Návštěva v ZOO a botanické zahradě v Plzni

Návštěva v ZOO byla pro mě vždy svátek. Tedy časem se nadšení nad zvířaty blížilo nadšení nad botanickou stránkou tohoto místa. Dnes už možná převažuje. Letošní návštěva ZOO po několika letech byla  zas tím svátkem, přesněji narozeninami, protože jsem vstup dostal v jejich den jako dárek.

Ještě než jsme došli k pokladně,nás u plotu zahrady vítal Emu hnědý, působící zároveň jako uvítací výbor i jako strážce. Když jsme po šesti hodinách ZOO opouštěli, stál na stejném místě. Tedy občas se pohnul, tak doufám, že nebyl vycpaný. Spíš si hlídal své teritorium.

Krátce potom, co jsem vyfotil lvi, jejichž fotky se nepovedly, a proto se na ně v případě zájmu musíte jít podívat sami, jsem objevil nějakou zvláštní fialku, tedy myslím, že tak byla pojmenována, ale zcela jistý si nejsem.

Hned poté jsem mezi australskou vegetací objevil jednu milou známou tvář, jejímž určením jsem si byl na rozdíl od té fialky zcela jist. Většině českých a zřejmě i slovenských sukulentářů by byla jistě také známá, kdyby ji ten australský keř nezakrýval tvář. Radka M., díky které jsem napsal své první články o tilandsiích. Která vlastně může za to, že jsem se osmělil a psal dál i na těchto stránkách. Z vděčnosti k rostlinám, pro inspiraci ostatním.

Mám rád plameňáky a tučňáky a tak ani jejich obrázky nebudou chybět.

Nejvíc se vždy těším do zdejší japonské zahrady, která je jedním z nejhezčích míst botanické zahrady.

Ne, že by velké šelmy patřily k mým velkým oblíbencům, ale když se ten tygr k vyfocení přímo nabízel.

Já jsem stál o obrázek pro mě daleko zajímavější šelmičky, pandy červené. V plzeňské zoologické máme přímo párek pand. V jejich výběhu roste vysoký dub, na něm se ve velké výšce ty dvě mršky ukrývaly. Z jedné z nich toho moc vidět nebylo, z další sice o hodně víc, ale na tu dálku se fotky moc nepovedly.Nevím, jestli se té pandě nelíbilo, že jí fotím, ale vyplázla na mě jazyk.

Dalším magnetem byli pro mě lemuři u malého jezírka. Nejdříve z něj pil ten tmavší, potom i ten světlý.

Dlouho jsme nemohli najít jednu z nejnovějších expozic, Amazonii. Nakonec jsme k ní také došli. V klecích žijí malé drápkaté opičky. Docela zajímavým zážitkem bylo místo v této expozici, kde se můžete projít přímo mezi nimi. Jednu s dokořán otevřenými ústy jsem vyfotil.

Někdy slyším názory, že zvířata patří do přírody a ne do zoologické. Dnes jsou některá z nich v té ZOO ve větším bezpečí, než v současné přírodě. Což je sice velká škoda, ale asi nikdo pořádně neví, jak to změnit. Pokud mají zvířata v ZOO dobré podmínky a dostatek prostoru, může se jim tam docela dobře dařit. Možná lépe než někdy nám, v přeplněných městech a v našich kancelářích, kde nepřirozeně sedíme dlouhou dobu u počítačů. Potom si můžeme položit otázku, kdo z nás je té přírodě, ze které jsme i my vzešli a jejíž součástí bychom měli stále být, víc vzdálenější. My, nebo ta zvířata v ZOO?

Taková návštěva v ZOO může být alespoň malou návštěvou té přírody a snad i podnětem k zamyšlení, zda nejde udělat něco pro to, aby ta zvířata jednou nežila jen v těch zoologických.