Když rozkvetly sakury

Řekl jsem si, že už bych konečně mohl napsat další příspěvek a přidat fotky jejich květů, aby bylo na něco pěkného koukat.

Od posledního článku uběhly čtyři měsíce. Přemýšlel, zda napsat, nebo nenapsat důvod, proč ta doba byla podstatně delší než obvykle. Nakonec o tom píšu, protože můj dnešní článek třeba může někoho inspirovat ke správnému rozhodnutí.

Už v průběhu minulé zimy mě trápila velká únava. Nedovedl jsem si vůbec představit, jak zvládnu přechod na letní čas. Koupil jsem si kapsle kvalitní Reishi, po které únava na nějakou dobu přešla, ale v průběhu léta se ozvala znovu.

Myslím, že žiju hodně zdravě, každý den cvičím, snažím se co nejvíc chodit pěšky, alespoň pár kilometrů každý den. Nekouřím, a i když nejsem úplný abstinent, toho alkoholu vypiju relativně minimální množství. Důvod té únavy jsem přičítal přibývajícím létům. K doktoru téměř nechodím, na poslední nemocenské jsem byl před jednadvaceti roky po operaci kýly. Koncem léta jsem se objednal na preventivní prohlídku. Ta zahrnovala i náběr z krve.

Z té paní doktorka poznala že hodnoty mého PSA jsou příliš vysoké. Okamžitě mě odeslala na urologii, z té jsem byl poslán na biopsii prostaty. A z jejích výsledků jsem se dozvěděl, že v ní mám zhoubný novotvar, tedy rakovinu.

Popsat pocity někoho, kdo se považuje za zdravého (až na tu hlavu) po vyslechnutí takového “ortelu” by bylo na sérii článků. Zkrátím to a napíši, že jsem si v tu chvíli uvědomil hlavně to, jak vzácný a rychle ubíhající je čas. A to, že vše co máme, ať už jde o lidi, věci, a třeba i o všechny oblíbené rostliny je jen dočasně zapůjčené.

Bylo těžké na diagnózu nemyslet, čekala mě ještě scintigrafie kostí. Ta naštěstí dopadla dobře a s ní přišla i velká naděje, že operací by se tento problém mohl vyřešit. Tedy možností léčby je víc, každý má své pro i proti. Chvíli jsem uvažoval i o nějakém alternativním způsobu léčení. Ale vzpomněl jsem si na příběh jedné mladé české spisovatelky, která se tuto nemoc rozhodla vyléčit u indiánů v Americe. Napsal o tom i knihu, údajně se vyléčila. Ale za dva roky na ni zemřela.

V Plzni je nádorů prostaty hodně. Na operaci se proto čeká delší čas. Čekal jsem čtvrt roku a v tuto dobu jsem přečetl velké množství knih. Pomáhalo mi to, měl jsem čím zaměstnat hlavu. Také jsem přemýšlel, proč jsem takto onemocněl i přes ten zdravý styl života. Musel jsem si přiznat, že zdravý život není jen o jídle, pohybu a cvičení. Ale i o mysli a duši. Já měl v sobě hodně negativních pocitů a říct, že jsem byl optimista, tak to bych přímo lhal. A tyhle psychické jedy se spolu s pesticidy a jinými jedy v potravě, vodě a ve vzduchu někde projeví.

Už jsem téměř dva měsíce po operaci. Požádal jsem o vycházky a snažím se každý den chodit do lesa. To je léčba, kterou jsem si naordinoval sám. Radost z přírody mám snad ještě větší, mnohem víc si ji užívám.

A proč ty sakury? Když jsme se před sedmačtyřiceti lety přistěhovali  do ulice, ve které dosud bydlím, byl srpen. To další jaro jsem prvně zaregistroval sakury. Možná, že jsem nějakou viděl už někdy předtím, ale nevzpomínám si. Byla jich plná ulice, která je tak tři až pět minut vzdálená od té naší. Tehdy mi ten pohled přímo okouzlil a ta ulice se pro mě stala jedním ze symbolů jara a toho, že přišla ta nejkrásnější část roku.

Kolikrát jsem od té doby sakury v této ulici obdivoval. Také mě napadlo, jak jsou ty květy pomíjivé, po pár dnech zbyde na ulici a silnici už jen růžový koberec ze spadaných okvětních listů. Potom zůstanou jen stromy podobné třešním, ale bez třešní. Některé ze stromů za tu dobu byly pokáceny. I stromy stárnou a odcházejí. Ale byly nahrazeny novými, taže ulice snad ještě dlouhou řadu let a desetiletí každé jaro rozkvete tak, jak vidíte na fotkách.

Stávalo se, že někdy jsem se na jaře tou ulicí neprošel, některý rok jsem se se sakurami minul. Asi nemusím zdůrazňovat, jakou radost jsem z nich tento týden měl.

No a to hlavní “poselství”. Choďte včas na preventivní kontroly, i když se vám třeba nechce.
Vaše zdraví stojí za to.