Nové netřesky

Dnešní příspěvek sice není přímo pokračováním minulého článku, ale téma je velmi podobné.
Vždy po dlouhé zimě, která se možná jen zdá delší, než opravdu je s velkou radostí sleduji, jak se začíná všechno zelenat, rozkvétat. Na jaře se v přírodě, u lidí, zvířat a možná i u těch rostlin, probouzí mnohé vášně. Myslím, že nejsem asi jediný, v kom se probudí  když už ne přímo vášeň, potom alespoň touha po nějaké nové kytce.

Rozum sice říká ne, ale „srdce“ si nakonec vždy prosadí své. V předloňském roce jsem si takto pořídil „poslední“ aloe a voskovky,  vlastně nesmím zapomenout ještě na pár malých agáve. S těmi to bylo obzvlášť vtipné. Byly z nabídky Sekce pěstitelů sukulentů, která je časově limitována. Po jejím konci už by se objednávky neměly přijímat. Celou dobu, kdy se mohlo objednávat jsem posiloval vůli a bojoval s pokušením objednat. Poslední den jsem objednal.

V minulém roce přibyly sansevierie, které se přes nedostatek místa staly velkými oblíbenci. Letos jsem zase váhal nad objednáním několika aloí, ale když jsem se konečně rozhodl, byly už vyprodané.
I když jsem si říkal, že je to vlastně dobře, ta touha po nějaké kytce se neztratila. Na oknech už místo nezbývá, ale napadlo mě, že bych si mohl objednat jeden netřesk, který jsem už pěkných pár let chtěl, ale nikdy jsem se k němu nedostal.

Na lodžii po letech netřesky prořídly a v truhlících bylo nějaké volné místo. Tradičně jsem si jeho jméno zadal do internetového vyhledavače a čekal, co se objeví.

Byl jsem úspěšný, našel jsem hned dva odkazy, kde mají Sempervivum wulfenii v nabídce. Obojí z Moravy. Na jedné z adres bylo momentálně nedostupné, tak jsem napsal na adresu druhou. Aby poštovné nebylo větší, než  rostlina samotná, objednal jsem si ještě další tři.

Dostal jsem  obratem odpověď. Pan zahradník napsal, že rozšířenější nabídku má na svém facebooku. I když se znám, neodolal jsem a podíval se tam a postupně si přiobjednával. Co tam bylo v nabídce zajímavých a krásných netřesků. Nakonec v jich v pěkně velkém balíku přišlo sedmnáct.

Po počátečním šoku z reality a otázce, kam je dám, jsem se vypravil na lodžii, uvolnil pro ty nové netřesky tři a půl truhlíku, jeden květináč a našel další dvě místa v truhlících už zabydlených. Nadával jsem si při tom, jak toto už tak přeplácané místo kde se pořádně nejde hnout ještě víc zaplním.

Myslel jsem i na to, oč lépe by se ty nebohé netřesky měly u někoho se zahradou a pěknou skalkou. A proč si je neobjednám, až když se někdy k nějaké vlastní skalce dopracuji.

Tak ony ty netřesky zas tak nebohé nejsou. Slunce na ně svítí (pokud svítí) celé dopoledne a zálivky se dočkají vždy, když to potřebují. Někdy možná, i když to nepotřebují. Já se na ně dívám každý večer, koukám na ně a mám z nich velkou radost.  Netřesky byly jednou z mých úplně prvních rostlinných lásek a jak se říká, stará láska nerezaví. Už před lety mě připomínaly a stále připomínají živé mandaly. Jsou pro mě jedny z nejpozitivněji působících rostlin.

 Tak se na ně a na pár obrázků z té mé „zahrádky“ podívejte. Majitelé zahrádek a skalek pravděpodobně nějaký ten netřesk už mají. A pokud jste také bezzemci a máte třeba jen balkon, nebo lodžii jako já, můžete se inspirovat. Miska, nebo truhlík s netřesky obstará kousem přírody. Při přiměřeném zalévání od jara do podzimu a velmi opatrném, spíš symbolickém v zimě (podle toho, zda je nad nulou tak jednou za měsíc) vám tam mohou dělat radost celá desetiletí.  Jedna dobrá rada nakonec. Nepřehánějte to tak, jako já.

 

O zelené závislosti 1

Tento článek jsem napsal, jako pomyslný první díl, před nějakým rokem do ročenky Sekce pěstitelů sukulentů. K tomuto tématu se v nejbližší době chci vrátit.

Občas potkávám paní, kterou na procházku táhne za sebou jejích šest psů. Nejprve jsem si pomyslel něco o tom, že je blázen, že jí nestačí jeden pes, nebo nanejvýš dva psi. Potom jsem se zarazil a vzpomněl si na své kytky, jejichž přesný počet raději nechci znát. A k té paní, coby k spřízněné duší jsem pocítil trochu soucit, trochu sympatie.

Mým problémem, přesněji jedním z mých problémů v několika posledních desetiletích je to, že v prostředí, kde se dlouhodobě nacházím  ke své spokojenosti potřebuji kousek živé přírody. Přesněji zelené přírody. Když to tak vezmu, mnohem horší variantou by mohla být potřeba živočišné přírody. No, je třeba se na věc dívat optimisticky.

Kdy se z mého vztahu k rostlinám, už od dětských let projevující se silnou sympatií, stala spíš silná závislost, to si úplně přesně nepamatuji, ale nejpodstatnější body této cesty vysledovat dokážu. Nakonec i naše závislosti k nám patří a jsou tím, co nás přibližuje, nebo naopak oddaluje od ostatních.

Pamatuji se i na první rostliny, které mě v dětství opravdu zaujaly. Shodou okolností, obě patří k sukulentům. První byla „mořská cibule“, na kterou jsem se u jedné staré příbuzné zřejmě tak dlouho zálibně a opakovaně díval, až mi sama odloupla malou cibuli a já měl svou první vlastní kytku.
Druhou rostlinou, která vzbudila můj zájem byl netřesk, tedy konkrétně nějaká Jovibarba globifera, která svými drobnými růžicemi vyplňovala jediný květináč na balkoně mých prarodičů. Myslím, že toto byl začátek, který pokračoval obdarováváním mé babi a mámy rostlinami, které se mně líbily a které jsem si tehdy sám sobě ještě netroufnul koupit. Svátky, narozeniny, MDŽ. Tedy nemohl jsem to přehánět, protože máma o rostliny moc nestála, navíc o rostliny kupované. Tehdy se ještě víc než dnes pokojové rostliny šířily mezi kolegy v práci, obdarováním při návštěvách…

Sám jsem si ze svého prvního zaměstnání přinesl malé kapradí a ibišek, který vzhledem k větší vzdálenosti od okna nikdy nekvetl, přesto dodnes, už coby keř s docela silným kmenem vegetuje pomalu čtyřicet let v pokoji u mých rodičů. I potomci toho kapradí jsou v jejich bytě dodnes přítomni.

Když jsem téměř před třiceti lety nastoupil do mého doposud aktuálního zaměstnání, napadlo mě, že v tomto místě asi budu delší čas a začal jsem si na okno kanceláře přinášet první kytky. Většinou to byly sukulenty, dokonce i kaktusy.  V té době jsem o nich neměl žádné větší znalosti, naopak nechyběla láska k nim a tak jsem jim chtěl dopřát všeho co nejvíc. Jak říká moudré přísloví, láska je jako lék, ale každý lék podávaný ve velkém množství působí jako jed. Tak tady tím jedem byla obyčejná, životadárná voda v množství daleko větším, než pro sukulenty přiměřeném.
Nevzdával jsem se a kupoval a dostával rostliny nové a nové. Na dovolených u moře sbíral semena palem a odnože agáve, jiná semena a jiné sazenice. Během těch let jsem dokonce i pochopil, že sukulenty nechtějí tak moc zalévat a tak se kytky už tak často neloučily a zůstávaly. Tím ale začal další problém. Kytek bylo víc než místa na ně a nezbylo než je rozdávat, odsunovat z nejlepších míst do míst, kde nebylo tolik světla a kde hynuly.

V práci jsme se před jedenácti lety stěhovali do nové budovy. Vedoucím mi bylo taktně řečeno, že bych to tam s počtem rostlin neměl přehánět a já přislíbil. Jo, jo, říká se, neslibuj, co nemůžeš splnit. Sice jsem ještě na starém pracovišti vynesl velkou atraktivní rostlinu pandánu před budovu a nechal ji svému osudu, do rána zmizela.

Jenže nová kancelář typu Open space, která nahradila ty naše staré, malé, kde bylo více soukromí, ale jen jedno střešní okno. V té nové jsem měl přímo před svým stolem okno šířky metr osmdesát se širokým parapetem. A celá stěna po šířce kanceláře téměř prosklená, z deseti oken po metru a pár centimetrů, sice s užším parapetem, ale dost širokým na to, aby se vešlo i několik středních květináčů vedle sebe, případně truhlík. Polovina z těch deseti oken byla blízko mě, tedy jedno až dvě u mě, další tři, nebo čtyři „erární“, u stolu na porady. Zbylé patřilo k místu dvěma kolegům.
Jak to dopadlo?  Kytky se zpočátku vešly na ta tři nejbližší okna u mě a na skříň za mnou.  Potom už byly na pěti oknech a nakonec a postupně se svolením kolegů, kterým možná bylo hloupé odmítnout mou prosbu i na zbylých pěti oknech.

No a doma, to je snad ještě horší, to by bylo na další článek, ale to už by ani nikoho nebavilo číst.
Nedávno jsem četl článek o tom, jak rostliny blahodárně působí na lidskou psychiku. Někde je dokonce sází i ve věznicích a prý se tím snižuje ageresivita jejich klientů. Tak si říkám, že vlastně přispívám k blahu lidí, nacházejících se v mé blízkosti. Na kolik mně péče o všechny ty mé kytky přerůstá přes hlavu, to je druhá věc. Je mi jasné, že dříve, nebo později bude muset dojít k nějaké optimalizaci, tedy spíš minimalizaci, ale protože nepříjemná rozhodnutí odkládám, bude nalezení nějakého co nejméně bolestivého řešení asi ještě chvíli trvat.

Každý zájem, záliba a koníček v nadměrném množství může přinést víc starostí, než radostí.  Na druhé straně zájem o rostliny, nejen o ty sukulentní patří podle mého k nejhezčím, nejpřínosnějším a pokud nepřerostou do nějakého extrému, i život naplňujícím.  Je v něm i kus cesty k návratu k přírodě, které se bohužel v dnešní době čím dál víc lidí vzdaluje. Nezbývá, než si přát aby náš zájem  o rostliny přinášel víc radostí než starostí nám i druhým a nakonec došel do stádia přiměřenosti a harmonie pro nás i pro naše rostliny.

Euphorbia decaryi var.spirosticha a Aloe melanacantha zas po nějakém čase

Tak se s námi po letech, minimálně po osmi, rozloučil počítač. Být to jen na mně, asi by už žádný další nový příspěvek nepřibyl. Vše, co se týká techniky je pro mě docela problém. Naštěstí Martin je pravý opak a tak už druhý den byl počítač nový. K tomu i nový program na úpravu fotek a tak se teď učím fotky upravovat.

V dubnu jsem v práci vyfotil už jednou představenou Euphorbii decaryi var.spirosticha. Od té doby zas trochu povyrostla. Její listy, které jsou přes zimu víc zelené se s větší nadílkou dubnového slunce pěkně vybarvily. Trochu mně připomínají mořského mlže zévu, kterého  jsem obdivoval v mořském akváriu plzeňského Akva -tera, patřícího pod plzeňskou ZOO, ale umístěného v samostatné expozici ve městě.

Pro mě je Euphorbie decaryi var. spirosticha jedním z těch nejhezčích a nejzajímavějších madagaskarských pryšců.  Zvlášť proto, že je zatím pořád v přijatelné velikosti. Na druhou stranu moc pryšců neznám a nepředpokládám, že bych se s dalšími kromě těch, co už mám osobně seznamoval, tak k jejich posuzování nejsem kompetentní.

V ten samý den jsem také vyfotil  Aloe melanacanthu, o kterém jsem také už jednou psal. Také jemu přibylo pár nových listů.

Aloe jsou pro mě jedny z nejoblíbenějších sukulentních rostlin. I přes předsevzetí, že si letos žádné nové rostliny neobjednám, jsem zas toto předsevzetí málem porušil při uveřejnění nové nabídky aloí na stránkách pana Štarhy. Naštěstí pro mě a zřejmě i pro ta aloe, které jsem si chtěl objednat, než jsem se rozhoupal, byla už vyprodaná.

S největší pravděpodobností si je objednal někdo, kdo jim může poskytnout lepší podmínky a perspektivu. Ale stejně jsem to předsevzetí nedodržel. O tom někdy příště.

Badil úzkolistý – Sisyrinchium angustifolium

Bylo to asi před deseti lety, v době, kdy jsem „mezi jinými“ rostlinami propadl i rozchodníkům. Na internetu jsem o nich vyhledával dostupné informace a díky tomu našel i stránky paní Dagmar Petrlíkové. Po nějakém čase jsme jeli na služební cestu do našeho archivu, který je kousek od naší památné hory Říp a protože kousek od Řípu bydlí i paní Petrlíková, zastavil jsem se u ní na návštěvu a hlavně koupit nějaké ty rozchodníky.

To první  jaro, léto a podzim byly  moc pěkné, přes zimu se se mnou jeden rozloučil a v několika následujících zimách i další. Dnes už z těch mrazuvzdorných rozchodníků moc nezbývá, přesněji řečeno zbývají tři poslední. Zato, jedné rostlině, kterou jsem k těm zakoupeným dostal jako dárek, se na lodžii celé ty roky daří docela dobře a její trs se sice pomalu, ale jistě rozrůstá.

Je to taková sympatická rostlina, její jméno jsem si nezapamatoval, jen to, že je nějak příbuzná kosatcům. Vypadá jako tráva, které na koncích vykvétají modré květy. Z toho je zřejmé, že trávu jen připomíná a to jen pokud nekvete. Kdo hledá najde a na internetu se toho najde opravdu dost. Český název Badil úzkolistý, latinský Sisyrinchium angustifolium.

Wikipedie uvádí, že badilů je 70 – 130 druhů. Tedy dost široké rozpětí. Badil úzkolistý pochází z Severní Ameriky a Kanady, kde žije na vlhkých loukách a ve světlých lesích. Je mrazuvzdorný, jeden zdroj uvádí že snese mráz do -34°, druhý dokonce do -40°C, ale tak velké mrazy u nás v posledních letech snad ani nejsou.

Jak jsem zjistil,  i na internetu jde objednat tento badil za pár korun v několika zahradnictvích. A to jak v modrokvěté, tak i v bělokvěté formě. Prodávají se i jiné druhy badilu, s většími žlutými květy. Většinou jako rostliny na skalku, které ale vyžadují trochu větší zálivku, snad i větší přistínění.

I bezzemci, kteří stejně jako já, chtějí na balkonech nějakou tu vegetaci, kterou nemusí na zimu sklízet někam do místností, mohou mít z této rostliny radost. Na lodžii, kde ji mám, svítí slunce celé dopoledne. Zalévám ji podle počasí a ročního období, v létě v horku třeba i třikrát, čtyřikrát týdně. V zimě, když nemrzne, opatrně jednou, dvakrát za měsíc. Tak, aby část listů, nebo spíš stonků zůstala zelená.