neděle 23. června 2019

O zelené závislosti 1


Tento článek jsem napsal, jako pomyslný první díl, před nějakým rokem do ročenky Sekce pěstitelů sukulentů. K tomuto tématu se v nejbližší době chci vrátit.

Občas potkávám paní, kterou na procházku táhne za sebou jejích šest psů. Nejprve jsem si pomyslel něco o tom, že je blázen, že jí nestačí jeden pes, nebo nanejvýš dva psi. Potom jsem se zarazil a vzpomněl si na své kytky, jejichž přesný počet raději nechci znát. A k té paní, coby k spřízněné duší jsem pocítil trochu soucit, trochu sympatie.


Mým problémem, přesněji jedním z mých problémů v několika posledních desetiletích je to, že v prostředí, kde se dlouhodobě nacházím  ke své spokojenosti potřebuji kousek živé přírody. Přesněji zelené přírody. Když to tak vezmu, mnohem horší variantou by mohla být potřeba živočišné přírody. No, je třeba se na věc dívat optimisticky.

Kdy se z mého vztahu k rostlinám, už od dětských let projevující se silnou sympatií, stala spíš silná závislost, to si úplně přesně nepamatuji, ale nejpodstatnější body této cesty vysledovat dokážu. Nakonec i naše závislosti k nám patří a jsou tím, co nás přibližuje, nebo naopak oddaluje od ostatních.


Pamatuji se i na první rostliny, které mě v dětství opravdu zaujaly. Shodou okolností, obě patří k sukulentům. První byla „mořská cibule“, na kterou jsem se u jedné staré příbuzné zřejmě tak dlouho zálibně a opakovaně díval, až mi sama odloupla malou cibuli a já měl svou první vlastní kytku.
Druhou rostlinou, která vzbudila můj zájem byl netřesk, tedy konkrétně nějaká Jovibarba globifera, která svými drobnými růžicemi vyplňovala jediný květináč na balkoně mých prarodičů. Myslím, že toto byl začátek, který pokračoval obdarováváním mé babi a mámy rostlinami, které se mně líbily a které jsem si tehdy sám sobě ještě netroufnul koupit. Svátky, narozeniny, MDŽ. Tedy nemohl jsem to přehánět, protože máma o rostliny moc nestála, navíc o rostliny kupované. Tehdy se ještě víc než dnes pokojové rostliny šířily mezi kolegy v práci, obdarováním při návštěvách…


Sám jsem si ze svého prvního zaměstnání přinesl malé kapradí a ibišek, který vzhledem k větší vzdálenosti od okna nikdy nekvetl, přesto dodnes, už coby keř s docela silným kmenem vegetuje pomalu čtyřicet let v pokoji u mých rodičů. I potomci toho kapradí jsou v jejich bytě dodnes přítomni.


Když jsem téměř před třiceti lety nastoupil do mého doposud aktuálního zaměstnání, napadlo mě, že v tomto místě asi budu delší čas a začal jsem si na okno kanceláře přinášet první kytky. Většinou to byly sukulenty, dokonce i kaktusy.  V té době jsem o nich neměl žádné větší znalosti, naopak nechyběla láska k nim a tak jsem jim chtěl dopřát všeho co nejvíc. Jak říká moudré přísloví, láska je jako lék, ale každý lék podávaný ve velkém množství působí jako jed. Tak tady tím jedem byla obyčejná, životadárná voda v množství daleko větším, než pro sukulenty přiměřeném.
Nevzdával jsem se a kupoval a dostával rostliny nové a nové. Na dovolených u moře sbíral semena palem a odnože agáve, jiná semena a jiné sazenice. Během těch let jsem dokonce i pochopil, že sukulenty nechtějí tak moc zalévat a tak se kytky už tak často neloučily a zůstávaly. Tím ale začal další problém. Kytek bylo víc než místa na ně a nezbylo než je rozdávat, odsunovat z nejlepších míst do míst, kde nebylo tolik světla a kde hynuly.


V práci jsme se před jedenácti lety stěhovali do nové budovy. Vedoucím mi bylo taktně řečeno, že bych to tam s počtem rostlin neměl přehánět a já přislíbil. Jo, jo, říká se, neslibuj, co nemůžeš splnit. Sice jsem ještě na starém pracovišti vynesl velkou atraktivní rostlinu pandánu před budovu a nechal ji svému osudu, do rána zmizela.


Jenže nová kancelář typu Open space, která nahradila ty naše staré, malé, kde bylo více soukromí, ale jen jedno střešní okno. V té nové jsem měl přímo před svým stolem okno šířky metr osmdesát se širokým parapetem. A celá stěna po šířce kanceláře téměř prosklená, z deseti oken po metru a pár centimetrů, sice s užším parapetem, ale dost širokým na to, aby se vešlo i několik středních květináčů vedle sebe, případně truhlík. Polovina z těch deseti oken byla blízko mě, tedy jedno až dvě u mě, další tři, nebo čtyři „erární“, u stolu na porady. Zbylé patřilo k místu dvěma kolegům.
Jak to dopadlo?  Kytky se zpočátku vešly na ta tři nejbližší okna u mě a na skříň za mnou.  Potom už byly na pěti oknech a nakonec a postupně se svolením kolegů, kterým možná bylo hloupé odmítnout mou prosbu i na zbylých pěti oknech.


No a doma, to je snad ještě horší, to by bylo na další článek, ale to už by ani nikoho nebavilo číst.
Nedávno jsem četl článek o tom, jak rostliny blahodárně působí na lidskou psychiku. Někde je dokonce sází i ve věznicích a prý se tím snižuje ageresivita jejich klientů. Tak si říkám, že vlastně přispívám k blahu lidí, nacházejících se v mé blízkosti. Na kolik mně péče o všechny ty mé kytky přerůstá přes hlavu, to je druhá věc. Je mi jasné, že dříve, nebo později bude muset dojít k nějaké optimalizaci, tedy spíš minimalizaci, ale protože nepříjemná rozhodnutí odkládám, bude nalezení nějakého co nejméně bolestivého řešení asi ještě chvíli trvat.


Každý zájem, záliba a koníček v nadměrném množství může přinést víc starostí, než radostí.  Na druhé straně zájem o rostliny, nejen o ty sukulentní patří podle mého k nejhezčím, nejpřínosnějším a pokud nepřerostou do nějakého extrému, i život naplňujícím.  Je v něm i kus cesty k návratu k přírodě, které se bohužel v dnešní době čím dál víc lidí vzdaluje. Nezbývá, než si přát aby náš zájem  o rostliny přinášel víc radostí než starostí nám i druhým a nakonec došel do stádia přiměřenosti a harmonie pro nás i pro naše rostliny.


Žádné komentáře:

Okomentovat