Dnes se po dlouhé době na obloze objevilo slunce. Na malou chvíli. Tady v Plzeňské kotlině je už pěkných pár týdnů zataženo. Slunce a světlo chybí lidem a nejen jim. I našim rostlinám, pokud nemají nějaké světlo pro ně vhodné navíc. Hoya griffithii a hoya thomsonii se opakovaně od konce října chystala vykvést. Ale před úspěšným rozkvětem vždy velká poupata opadala. To světlo znatelně chybělo i jim.

Každé ráno, když jsem teď před vánoci ještě za tmy chodil do práce jsem se procházel ulicemi s rodinnými domky. Už jsem měl po pár letech co tady chodím představu, která ulice je nejlépe vyzdobená a její vánoční výzdoba svítí stovkami, možná i tisíci světélek. I když je ten letošní rok celý takový divný a možná až posmutnělý, tato světla dovedou alespoň na chvíli projasnit náladu.

Jak jsem si všimnul, některé ulice jsou celé krásně rozsvícené, jiné ulice zůstávají ve tmě. Jako by se vedle sebe žijící sousedi od sebe vzájemně inspirovali. Možná je to i soutěživost, kdo bude mít tu výzdobu lepší a okázalejší. Ale stačí i malé, skromné světlo.

Jak jsem se tak procházel tou nejvíc rozsvícenou ulicí, vzpomněl jsem si na jednu myšlenku z knihy Tomáše Keltnera. Nevím jestli je to jeho myšlenka, nebo ji od někoho převzal. 

Světlo nebojuje s tmou, kde je světlo, tam není tma. 

Tím světlem nemusí být jen slunce, nebo umělé osvětlení. Jistě si každý z nás vzpomene na nějakého člověka, který pro nás tím světlem byl. Bylo by moc pěkné, kdyby každý z nás měl trochu toho světla v sobě. A kdyby tím světlem mohl “nakazit” namísto virů a bacilů jiné.

Tak všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby nejen v příštím roce toho světla v sobě a kolem sebe měli čím dál víc a víc.    

Sansevieria cv. Cleopatra

V poslední době přemýšlím, kam dát alespoň některé ze svých nejoblíbenějších kytek, které mám v práci. Záměrně nenavštěvuji internetové stránky s nabídkou rostlin, které by se daly pěstovat doma a obchodům, ve kterých prodávají zajímavé rostliny se snažím vyhýbat. Svůj zájem o „nové“ rostliny pouze pomyslně realizuji prohlížením stránek několika zahradnictví, nabízejících stromy, keře a okrasné nebo užitkové rostliny pro zahradu. Kterou nemám, takže si mohu hrát s představou, co všechno bych si tam vysadil, kdybych měl. Nehrozí, že bych začal objednávat.

foto (c) Martin Hetto

Přesto jsem nedávno své předsevzetí porušil. Řekl jsem si, že se podívám, jaké se u nás v současné době nabízejí sansevierie. Sansevierie, které mám mně ke štěstí úplně stačí a že by některý z našich internetových obchodů nabízel nějakou ze tří až pěti sansevierií, kvůli kterým bych ztratil hlavu, to jsem vůbec nepředpokládal.

Stalo se. V jednom internetovém obchodě z Tábora, který má ve svém názvu slovo pokojovky na mě vykoukla fotografie sansevierie, kterou jsem považoval za jednu z těch naprosto nedostupných. Kterou jsem před třemi, čtyřmi lety obdivoval v nabídce thajského obchodu, kde byla jednou z nejdražších. V nabídce byla i na e-bay, jenže riskujte, v jakém stavu vám dojde po cestě z Thajska.

foto (c) Martin Hetto

Před více než dvěma roky jsem se ji sice pokusil získat v aukci na polském Allegru, ale neuspěl jsem. Pár měsíců na to jsem měl úplně jiné starosti, než shánění nových kytek a na Cleopatru jsem přestal myslet, jako na jednu z rostlin, bez kterých se budu muset obejít.

Na druhou stranu si myslím, že která kytka (člověk, událost, věc) nás má potkat nebo se k nám dostat, ta se dříve nebo později dostane. A tak, i když pořízení nové rostliny bylo vzhledem k velkému přemnožení mých zelených oblíbenců v našem bytě naprosto proti zdravému rozumu, už další den jsem majiteli obchodu volal, zda sansevieria na obrázku opravdu bude ten druh, který objednávám. 

foto (c) Martin Hetto

Objednal jsem si dvě, jednu jako záložní a podle mého pravidla, ať není poštovné dražší, než to, co si objednávám. Za dva dny rostliny dorazily, velmi dobře zabalené. Pěkně rostlé, optimálně veliké. Za cenu podstatně nižší než v zahraničí, kde se většinou nabízí v rozmezí 25 až 45 dolarů. Myslím, že mohu rovnou napsat cenu, tedy 250 Kč za kus. Zasazené byly v takovém tom kokosovém substrátu, nebo něčem, co se tomu hodně podobalo. Tak jsem je hned další den přesadil do zeminy namíchané ze tří druhů zemin pro kaktusy a sukulenty. No, já kytky rozmazluji.

Kromě zmíněného obchodu jsem narazil ještě na jeden pražský obchod, kde mají také velkou nabídku sansevierií. Tam už jsou ceny vyšší, navíc u těch „levnějších“ požadují objednávku tří kusů. Mít hodně místa, jistě bych vybral, ale momentálně nelze.

foto (c) Martin Hetto

Ten obchod z Tábora má také velmi zajímavou nabídku, pokud jednou bude místo (hned tak brzy to nebude), rád se tam s další objednávkou vrátím.

Závěr? V tom dnešním, globalizovaném světě, alespoň v té bohatší části, do které nás řadím, jde toho sehnat čím dál tím víc. Co je ve světě novinka, může být za pár let i pro nás naprosto všední věc. Nebo všední rostlina? Tak to by byla velká škoda, protože rostlina, i když ji lze koupit stejně jako neživou věc zůstává stále živou bytostí. V případě sansevierie zeleným společníkem na dlouhá léta, nebo desetiletí, třeba i na celý život.

Co je nového, nebo také život pod hladinou

V poslední době dost čtu, knihy si nechávám posílat z jednoho internetového obchodu. Protože s doručením měla pošta dost často nějaké problémy, které tedy byly spíše zaviněné tím obchodem, kterému se do vytištěného štítku s adresou nevešla adresa celá, začal jsem si balíky vyzvedávat v Zásilkovně. Vybral jsem si jednu, kterou mám blízko, v ZOOmarketu. Abych se mohl alespoň chvíli kochat rybičkami, morčaty, nebo okrasným ptactvem. 

Právě rýžovníky jsem byl nejvíce nadšený a vyprávěl jsem o nich Martinovi. O tom, že bych si je jednou také rád koupil. Na penzi. Nevím už z jakého důvodu, možná hlavně z toho časového, ale mnoho hezkých věcí jsem vždy odložil „na penzi“. 

Jedno sobotní ráno mně Martin povídá, že si jde také vyzvednout něco do té Zásilkovny, že koupíme klec a ty rýžovníky. Odpověděl jsem, že teď rozhodně ne, že ani náhodou. Martin odešel vyzvednout zásilku, já zalévám tilandsie. Říkám si, že nějak dlouho nejde. Potom za nějakou chvíli slyším, že odemyká, před sebou nese větší krabici. 

Tak jsem si pomyslel, že je to klec, no na tu krabice nebyla dost velká. A ono dvaceti litrové akvárium. To jsem chtěl také, ale až na tu penzi. Nakonec jsem měl také radost, i když zařizovat akvárium koncem prosince, to není právě ta nejvhodnější doba. 

Nebudu to moc prodlužovat. Bylo velmi lákavé vybírat vodní rostliny do akvária, tedy vzhledem k menším rozměrům jsme nevybrali šípatkovce, které bych si přál. Ale i mezi menšími rostlinami je pěkný výběr. Splnilo se mi dlouhotrvající přání, mít v akváriu modré krevety. A co by bylo akvárium bez ryb, vybrali jsme malé tetry ohnivé.

Do toho prvního akvária. Brzy přibylo další, desetilitrové, kde se usídlily v brakické vodě krevety havajské. Do třetice všeho přibylo další dvacetilitrové, ve kterém se zabydlely razborky skvrnoocasé spolu s dvěmi razborkami Brigittinými a nádherně zeleně svítivými razborkami kubotai.

Televizi už pár let nemáme, ale zvláště v prvních měsících bychom do těch akvárií vydrželi zírat hodiny. Ten svět ve vodě, i když v nevelkém prostoru má své kouzlo.

Jako malý kluk jsem si přál vidět živého nezmara. Nevím přesně, s čím se dostal do našeho prvního akvária, ale přání se mně po těch letech splnilo. Po prvotním nadšení a po velkém jejich přemnožení jsme se jich pokusily zbavit. Což se díky velkému ostříhání rostlin a dlouhodobé dietě pro ryby pouze sušeným krmivem podařilo.

Ještě jedna podstatná novina. Martin si jednou chtěl vyfotit ryby v akváriu. S jeho starým fotoaparátem už to moc nešlo. Tak přibyl fotoaparát nový a s ním i opětovný větší zájem o focení. Viz odkaz na jeho nové a také některé starší fotografie https://pixabay.com/users/martin_hetto-3003735/. Na těchto stránkách si můžete fotky jeho i ostatních fotografů zdarma stáhnout. Pokud se Vám nějaká fotka líbí, dejte prosím lajk, ať mají fotografové zpětnou vazbu.

foto (c) Martin Hetto

Osm měsíců do další etapy života

Vzpomínám si na jeden hudební videoklip, přibližně třicet let starý. Do běžeckého závodu, jakéhosi maratonu startuje mezi jinými malý kluk. Během tří, nebo čtyř minut, které písnička měla v běhu stárne. Filmové triky, které se stále zlepšují už toho hodně umí. Tak do cíle přes období mládí, dospělosti a stárnutí dobíhá pomalu stařec na konci života.

 

foto (c) Martin Hetto

 

Doufám, že konci života se neblížím, i když jeden nikdy neví. Kdybych byl na trati, jako zmiňovaný člověk v hudebním videoklipu, měl bych už její podstatnou část za sebou. Před pár lety, v době, kdy už mládí bylo slušně řečeno pryč, jsem si víc a víc začal uvědomovat, jak mi začíná unavovat ten pravidelný režim každodenního chození do práce. I když jsem si svůj život ještě zkomplikoval svým zeleným koníčkem, spíš přerostlou kobylou, byly to na druhou stranu kytky, které do mého života přinesly hodně radosti a staly se zpestřením těch uplynulých let.

 

foto (c) Martin Hetto

S přibývajícími roky se začala zvyšovat únava. Jednak časným vstáváním ve čtyři hodiny, které je nejhorší na začátku přechodu na letní čas. Potom takovým zaběhnutým stereotypem v práci. 1.8. letošního roku jsem měl za sebou odpracovaných čtyřicetčtyři let, do kterých započítávám i dva ztracené roky na vojně. V současném místě jsem třicetčtyři let a určitý syndrom vyhoření, jak se to v současné době nazývá se také projevuje.

 

foto (c) Martin Hetto

Oné únavě bych asi přikládal největší váhu na tom, že od začátku roku, tedy spíš od konce minulého nepřibyl ani jediný příspěvek. Jako by mě do té další životní etapy, kterou má být rozloučení se s pracovním procesem už nezbývaly síly na další aktivity. Až se dočkám, mé všední dny budou bohatší o devět a půl hodiny, se kterými budu moci naložit podle svého. Tedy nějaká hodina padne na delší spánek, ale i tak bude víc času na všechno, co mám rád.

 

foto (c) Martin Hetto

Věřím, že také přibyde více nových příspěvků a více fotek. Zatím se loučím a další dva články budou brzy následovat. 

 

foto (c) Martin Hetto