Dnes se po dlouhé době na obloze objevilo slunce. Na malou chvíli. Tady v Plzeňské kotlině je už pěkných pár týdnů zataženo. Slunce a světlo chybí lidem a nejen jim. I našim rostlinám, pokud nemají nějaké světlo pro ně vhodné navíc. Hoya griffithii a hoya thomsonii se opakovaně od konce října chystala vykvést. Ale před úspěšným rozkvětem vždy velká poupata opadala. To světlo znatelně chybělo i jim.

Každé ráno, když jsem teď před vánoci ještě za tmy chodil do práce jsem se procházel ulicemi s rodinnými domky. Už jsem měl po pár letech co tady chodím představu, která ulice je nejlépe vyzdobená a její vánoční výzdoba svítí stovkami, možná i tisíci světélek. I když je ten letošní rok celý takový divný a možná až posmutnělý, tato světla dovedou alespoň na chvíli projasnit náladu.

Jak jsem si všimnul, některé ulice jsou celé krásně rozsvícené, jiné ulice zůstávají ve tmě. Jako by se vedle sebe žijící sousedi od sebe vzájemně inspirovali. Možná je to i soutěživost, kdo bude mít tu výzdobu lepší a okázalejší. Ale stačí i malé, skromné světlo.

Jak jsem se tak procházel tou nejvíc rozsvícenou ulicí, vzpomněl jsem si na jednu myšlenku z knihy Tomáše Keltnera. Nevím jestli je to jeho myšlenka, nebo ji od někoho převzal. 

Světlo nebojuje s tmou, kde je světlo, tam není tma. 

Tím světlem nemusí být jen slunce, nebo umělé osvětlení. Jistě si každý z nás vzpomene na nějakého člověka, který pro nás tím světlem byl. Bylo by moc pěkné, kdyby každý z nás měl trochu toho světla v sobě. A kdyby tím světlem mohl “nakazit” namísto virů a bacilů jiné.

Tak všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby nejen v příštím roce toho světla v sobě a kolem sebe měli čím dál víc a víc.