Měl bych to pojmenovat tak, jak to je, penze, nebo starobní důchod. Raději to období přede mnou nazývám “poslední prázdniny”. Oficiálně začaly 6.května, ale už předtím jsem měl osm dnů dovolené.
Psát o prázdninách je trochu zavádějící. Není mi deset, ani sedmnáct. Nejsou přede mnou dva měsíce, tedy alespoň doufám. Na rozdíl od těch opravdových prázdnin, kdy se na jejich začátku zdály následující dva měsíce mořem času a každý den byl dlouhý, měsíc teď uteče pomalu tak rychle, jako dřív týden. Energie dětství a mládí zůstala kdesi v čase minulém.
Poslední měsíc v práci byl náročný. Stačit udělat všechnu práci, aby ji za mě nikdo nemusel dělat a ještě uklidit nepořádek, nebo spíš přímo bordel, protože bordelář jsem pořádný. Gen pro pořádek a úklid se u mě nějak nevyvinul. A za téměř třicetčtyři let, kdy jsem na posledním místě setrval, jsem těch krámů nastřádal pořádně. Jsem ten typ, který vše schovává, kdyby se to ještě někdy k něčemu hodilo….
A také kytky. Kterých jsem v práci měl víc než je zdrávo a které jsem postupně tahal domů a teď přemýšlím, kde by pro ně bylo vhodné místo. Tedy ještě jsem je nenašel, během té dovolené jsem se z toho posledního měsíce v práci ještě pořádně nevzpamatoval.
Vzpomínám si můj první den v prvním zaměstnání. Jak jsem byl odpoledne po prvním odpracovaném dni venku (tedy nebyl to první pracovní den, o prázdninách jsem chodil pravidelně na brigády, ale to bylo jen na pár týdnů) a říkal si, tak tak to bude teď pořád, až do šedesáti….A to mě čekaly ještě dva roky vojny. Ne, do šedesáti, věk odchodu se prodloužil.
Myslel jsem, co teď budu mít volného času. Nedávno jsem v jednom pěkném rozhovoru na internetu slyšel dobrou větu. Míra očekávání, rovná se míře zklamání. Tak ta má očekávání asi byla dost veliká. Teď se divím, jak všechno rychle utíká, jak nestíhám, to co jsem stíhat chtěl.
To, že se vrátím k pravidelnému psaní článků na ionanthu.cz bylo jedno z mých předsevzetí.
Minulý příspěvek byl první po více než čtyřech měsících. Za tu dobu jsem se tam ani jednou nepodíval. Až teď jsem zjistil, že se tam za minulý rok i letošní nahromadilo víc komentářů, které se u článků ani neobjevily. Mé “články” i fotografie na zmíněné stránky vkládá Martin, přiznávám se k zaostalosti, sám bych se na ně ani neuměl přihlásit, na tož tam ten článek dát.
U velké části komentářů byly žádosti o nějaké rostliny, většinou voskovky. Tyto stránky jsou pro inspiraci, také hlavně jako poděkování rostlinám, za to že jsou, že nám zkrášlují a zpříjemňují život. Žádné rostliny na nich nenabízím a neprodávám. U velké části z nich jsem se snažil psát, kde jsem je sehnal. Zatím žijeme v dvoupokojovém panelákovém bytě, kde není místo na nějaké množení rostlin. A své kytky beru jako živé bytosti, které stříhám jen v nejnutnějším případě.
Pokud se mně někdo bude chtít někdo na něco zeptat, nebo si třeba jen tak popovídat o kytkách, budu se snažit odpovědět. Ale pokud chcete nějaké rostliny, je třeba se obrátit na někoho, kdo je prodává. To já nejsem.
Je pravda, že v současné době se počet mých kytek dostal na nejvyšší snesitelnou (možná už nesnesitelnou) úroveň a že časem budu uvažovat, které ještě zvládnu a které ne. Každý by si ponechal ty nejlepší. Ty, kterých by se zbavoval by asi nechtěl nikdo ani zdarma. Ale to ještě není problém dnešního dne.
A ještě odkazy na jedny z mých nejoblíbenějších písní loňského a letošního roku :
a odkazy na dva moc pěkné rozhovory z posledních dnů:
Žádné komentáře:
Okomentovat