Často se mi stávalo, že jsem viděl rostlinu, která mě zaujala natolik, že jsem si ji přál mít. To platí i v případě scindapsusu, o kterém dnes budu psát. Poprvé jsem ji viděl v práci u kolegyně, která měla jednu malou rostlinu v závěsné váze, ve vodě. Snad jen tři menší listy. I tak mě zaujaly svou sametově zelenou barvou se stříbrnými skvrnami.
O pár let později jsem šel služebně k jedné paní inženýrce, s hezkým jménem - Zahradníková. A ta měla v kanceláři samé hezké kytky. A když viděla, jak po nich koukám, zeptala se, jestli chci řízek. Tak jsem si přinesl tři nové rostliny. Jedna z nich se minulý rok rozloučila, dvě další jsou se mnou už nějakých třicet let.
Jednou z těch tří byl i Scindapsus pictus Argyraeus. Prvních pár let patřil mezi ty oblíbené rostliny, kterým se dostávalo zvýšené péče. Za dalších pár let jsem objevil jiné rostliny, které se staly mými oblíbenci. Tilandsie, haworthie, voskovky…. Taková někdy bývá lidská povaha. Pro nové, zapomíná na staré. To neokoukané se zdá lepší a lákavější, než to, na co jsme už delší čas zvyklí.
Když je málo rostlin, máme na ně víc času a můžeme se jim věnovat, jak potřebují. Čím víc rostlin máme, tím méně stíháme péči o ně. Najednou jsou tu oblíbenci, kterým se dostává větší péče. A další, kteří téměř doslovně přežívají ve stínu těch oblíbenců.
Při stěhování do našeho současného bytu z toho dřívějšího se scindapsus nějak ztratil. Potom jsem zjistil, že kousek jeho stonku náhodou zakořenil v květináči patřící jiné rostlině. I ta ve stínu voskovek před ní nepřežila. Ale scindapsus, přestože jen přežíval, možná i jen živořil, byl stále naživu a přirůstal. Listy měl sice menší a těch stříbrných skvrn ubylo, ale pomalu a jistě přirůstal. Kolikrát jsem se na něj díval a obdivoval tu jeho vůli přežít.
Ne, nejsem sadista, i když tím, že jsem si během let pořídil několik stovek rostlin jsem se k mnohým zachoval nepěkně. Už jsem to psal několikrát. Místa u oken není zas tak moc a i když jsou obsazena prakticky do posledního decimetru, na mnohé se potřebné světlo nedostane a následky toho nejsou veselé.
Když mě v loňském roce chytla jak doufám už poslední ne zlatá, ale zelená horečka právě po scindapsusech, rozhodl jsem se, že dám novou šanci na “rozkvět” i tomu prvnímu scindapsusu, který se ke mně dostal. Jeho stonek jsem nastříhal na řízky s jedním listem.Dal jsem je všechny do vody tak, aby bylo ponořené místo, odkud list vyrůstal a odkud také vyrostou jak kořeny, tak i nový list a stonek. Překvapilo mě, že se uchytily všechny do jednoho, i s těmi nejmenšími lístky. Některé jsem rozdal, zbytek zasadil. Na obrázcích můžete vidět výsledky.
Doufám, že po čase přežívání tento scindapsus prožívá chvíle nového ”rozkvětu”. Ty uvozovky jsou tam proto, že tyto rostliny v našich bytových podmínkách většinou nekvetou. Chvíle přežívání i rozkvětu zná i jistě mnoho z nás. Čím jsme starší, tím těch období rozkvětů u nás lidí většinou ubývá. Scindapsusy patří k rostlinám, které by mohly být znovu a znovu řízkovány a pěstovány třeba po celé generace majitelů a jejich potomků. To je jedna z obdivuhodných vlastností těchto rostlin.
K přežívání jim někdy stačí jen sklenice s vodou na světlém místě. A k tomu “rozkvětu”, nebo li dobrému životu potřebují dobře namíchanou půdu ze zeminy pro pokojové rostliny a rašeliny s drenážní vrstvou vespod. Zalévání tak, aby zemina úplně nevysychala, ale aby kořeny nestály ve vodě. Minimální teplota tak 18 stupňů Celsia a pokud možno vyšší vlhkost vzduchu. S tím nemám vzhledem k vysokému počtu rostlin ani v paneláku problém. Dostatek světla, ale ne přímo na polední slunce. Tedy optimální umístění v oknech na východ, nebo západ.
Když jsem častěji zmiňoval ten rozkvět, ještě přidám fotky z nedávného kvetení Hoji parviflory. Celé květenství měřilo dva centimetry a dva milimetry. Na první pohled žádný zázrak, ale při zvětšení je to krása. To je příroda….
Takže na závěr jen popřeji co nejméně přežívání, co nejvíce rozkvětů všem pěstitelům a dobrým lidem i všemu rostlinnému a živému životu.
.jpeg)
