Lophophora williamsii

Dnes ráno při zalévání tilandsií jsem uviděl, že se chystá kvést můj “nejstarší” kaktus Lofofora, česky také ježunka pochází z Mexika. Je známá také jako peyotl, kultovní rostlina indiánů, s narkotickými účinky. Rostliny pěstované v našich podmínkách právě tu látku, pro kterou ji sbírali indiáni, ztrácí. Obsahuje ale jiné, jedovaté látky, proto využívat tyto kaktusy jako narkotika by mohlo být značně rizikové. Navíc ničit tyto pěkné kaktusy by bylo celkem nevhodné. V Mexiku je hojně rozšířená, vyskytuje se v rovinách až do nadmořských výšek kolem 2000 m.n.m.. 

Tu moji lofoforu jsem koupil myslím někdy před šestnácti, nebo snad už před sedmnácti lety na každoroční prodejní výstavě plzeňského klubu kaktusářů. Postavil jsem ji na okenní parapet a po přestěhování do paneláku na Martinem zhotovené regály hned u okna, protože stavitelé paneláku se v době jeho stavby s okenními parapety neobtěžovali. Kaktus dlouho  žil v původním květníku malých rozměrů, ve kterém jsem jej koupil. Před třemi lety byl konečně přesazen do většího a já si mohl prohlédnout jeho “řepový”, z nedostatku místa dole zkroucený kořen. 

Celkem pravidelně každý rok, až do doby přesazení kvetl. Dokonce jsem jednou při odstraňování zaschlého odkvetlého květenství zjistil, že je v něm i jakási tobolka se semeny. Byla pokusně zaseta a kupodivu vzešla. Část z nich se dožila i dnešních dnů.Po přesazení přestal kvést, až do dnešního dne.

Co k tomuto skromnému zelenému obyvateli mého pokoje napsat. Tedy, jak vidíte, je to spíš zelenošedá barva. Nikdy nebyl jinde, než na svém místě u okna. Možná jej letos, spolu s novými a ještě novějšími kaktusy dám na léto na lodžii. Od jara do podzimu jsem ho vždy trochu zalil. V zimě tak symbolicky pár kapek jednou za měsíc. Tedy vzhledem k tomu, že přezimuje při pokojové teplotě. Substrát pro kaktusy, spíš minerální, s drenážní vrstvou na dně květináče. Aby nikdy nestál ve vodě. To ale nehrozí, tak moc ho nikdy nezalévám. A to je o tomto kaktusu vše.

Ještě přidám jednu Martinovo fotku z včerejší procházky.

Lidé versus příroda

K dnešnímu příspěvku mě inspiroval čerstvý zážitek z dnešní procházky. Pár metrů od našeho paneláku je dlouhý trávník vedoucí souběžně se silnicí. Mezi ním a silnicí jsou parkovací místa. Už před několika lety na trávníku vysadili řadu stromů. Ani nevím, co jsou zač, ale každý strom se počítá. Nějakou dobu po vysazení byly dva stromy zlomené. Nevím, jestli je nějaký frustrovaný člověk zlomil úmyslně, nebo jestli je zlomilo nějaké z těch dlouhých aut, jehož řidič se nedíval, co má za sebou a přejel i zarážky na kola, které tam jsou pro řidiče pro orientaci, kam až mohou vjet. 

foto (c) Martin Hetto

Ty dva zlomené stromy byly po několika letech, v loňském roce nahrazeny novými. Byly už dost vysoké, nejméně tři, možná čtyři metry. Než tak vysoko strom naroste, to určitě trvá řádku let. Včera tam ještě stály, pěkně obrostlé novými listy. Dnes oba stromy zlomené, pohozené do příkopu z druhé strany chodníku, vedoucího kolem trávníku. Někdo by si řekl, že jsou to jen stromy. Pro mě krásné, užitečné, zelené bytosti, které byly stejně živé, jako ten idiot, který je zlomil. Doufám, že karma existuje a že mu to i s úroky vrátí.

foto (c) Martin Hetto

Nejsou to jediné stromy, které v naší blízkosti v nedaleké minulosti přišly o život. Město bývalou trať z Plzně do Chrástu nahrazuje cyklistickou stezkou. Ta se vyměří a vše co “překáží” se pokácí. Někdy by stačilo pár desítek centimetrů a dub, který v těch místech rostl řadu let by mohl stát další roky. 

foto (c) Martin Hetto

Na podzim kousek od toho místa přijelo auto a pracovníci začali kácet stromy, které by v budoucnu mohly překážet drátům elektrického vedení. Brali to jak se říká šmahem, nakonec vykáceli vše pod dráty i daleko naproti nim. Celou řadu, ve které rostlo pár hodně pěkných dubů a bříz. Také starý keř hlohu, který byl už velmi rozložitý a pěkný, před více než padesáti lety, kdy jsem do těch míst začal chodit na procházky. Vždy byl obsypaný květy, později červenými plody. Na jaře na něm občas létali zlatohlávci, kteří hlohy rádi navštěvují.

foto (c) Martin Hetto

Cesta do těch míst byla dříve zcela přírodní. No, pravda, po dešti byla někdy rozbahněná, pamatuji, jak jsem měl zadělané boty. Potom byl na cestu položen asfalt a odnesly to zas nějaké keře bezu, trnky… Teď asi tak dvakrát do roka v létě po asfaltové cestě přejede stroj sekající trávu, rostliny, květiny a vše asi půl metru kolem cesty. Po tomto “zkultivování” okolí cesty mají blízké stromy a keře sedřenou kůru z kmenů.  Obsluha stroje si takových “překážek” nevšímá. Holt jejich chyba, že stojí v cestě. Přitom by stačilo jet trochu dál.

foto (c) Martin Hetto

V právě proběhlé zimě jsem mezi jinými knihami přečetl i dvě, které jsem měl už nějaký čas doma a jejichž přečtení jsem odkládal. Asi jsem tušil, že to nebude příliš veselé čtení. Jsou to knihy Farmagedon a Mrtvá zóna. 

Farmagedon - Isabel Oakeshott | Databáze knih (databazeknih.cz)

Mrtvá zóna: Tam, kde žily divočiny - Philip Lymbery | Databáze knih (databazeknih.cz) 

Nepovažuji se za zeleného aktivistu, přilepování se na silnice a polévání obrazů aktivisty považuji za naprostý nesmysl. Mnohem užitečnější aktivitou by bylo vysazování stromů.

Ale tyto knihy by si měl přečíst každý, kdo má přírodu rád, komu na ní záleží.

foto (c) Martin Hetto

Je asi těžké, v tomto někdy hodně bláznivém světě najít dobré řešení, pro lidi i přírodu. Dříve jsme byli její součástí, jsme vlastně stále. Ale dobrému vztahu k ní se  stále nějak vzdalujeme. Snad se dříve, než to jedna nebo druhá strana odnese, najde dost osvícených hlav, které by přinesly dobré a realizovatelné řešení.

foto (c) Martin Hetto

Jarní

 V loňském roce, začátkem května jsem na internetu četl článek o umělé inteligenci. Součástí článku byl i odkaz, na kterém umělá inteligence nabízela možnost položit ji nějakou otázku. Když něco neznám, obracím se na Wikipedii. Ale rád jsem možnost zeptat se na něco AI využil a zeptal se, jaké knihy by mně doporučila ke čtení. Nabídla mi víc knih, zaujal mi název jedné - Tak ještě jedno jaro tedy.  

Tak jsem se poprvé prostřednictvím knihy setkal s básněmi J.H.Krchovského. Asi by bylo proti autorským právům citovat text básně, podle které je kniha nazvána. Jde v ní o to, že básník už nechce prožívat žádnou další zimu. Chce dožít jen do podzimu. Byla to jistě velká nadsázka. Od doby, kdy kniha vyšla uplynulo osm let a autor je stále naživu a věří, že rád.

Ani já si obzvlášť neužívám zimního období. Ano, v zimních měsících se těším na ty jarní. Kvůli jaru, létu i podzimu rád vydržím co nejvíc zim, tedy všechny, který mě můj život a možná i osud dopřeje.

 

Jaro je opět tady. Přišlo brzy a s velkou rychlostí, jakoby se nemohlo dočkat léta. Je polovina dubna, kvetou šeříky, jabloně, květy třešní opadávají. Příští týden se má ochladit, to snad tu zrychlou přírodu trochu zabrzdí.

Ještě zpátky k té zimě. I když je málo světla a díky tomu (a některým událostem doma i ve světě) nepříliš optimismu, čas je vzácný a i ten zimní čas je dobré prožít a využít. Stejně jako v jiných částech roku, i v zimě každý den rosím tilandsie a starám se o všechny zelené spolubydlící. Každý den chodím do přírody, která se  bez těch barev jara, léta a podzimu  zdá smutnější, ale o to je to hezčí, když se konečně  zazelená. A nejen zazelená.

A tak bych jako jarní pozdrav chtěl všem návštěvníkům těchto stránek poslat pár zelených i barevných jarních obrázků. Protože většina byla vyfocena v ZOO, přidám i foto dudka, kterého jsem právě tady poprvé uviděl. I nezvykle pestrého holuba. V barvách, které se k jaru pěkně hodí.  

Nakonec ještě pěknou fotku od Martina z dnešní procházky.