sobota 25. května 2024

Jak jsem se stal během padesáti dnů milionářem

Ne, nevyhrál jsem, ani jsem nic neprodal a ze své penze bych ten milion nenašetřil ani za pár let. Nejde o peníze, o koruny, ani jakoukoliv jinou měnu jde o počet kroků během posledních padesáti dnů.


O prospěšnosti chůze toho už bylo napsáno, takže tuhle stránku věci vynechám. Těch doporučovaných deset tisíc kroků denně je někdy zpochybňováno, prý těch tisíců stačí šest. Já byl vždy trochu extrémista. Stačí si vzít počet mých kytek v bytě, to je jedna z věcí, které už tak úplně normální není.



Chůze mě vždy bavila a nachodil jsem toho opravdu dost, daleko dřív, než byly krokoměry a chytré hodinky. Co ty “chytré” hodinky mám a každý večer se můžu podívat, kolik mám nachozeno jsem si tu svoji normu nastavil na patnáct tisíc kroků. 



Vždy jsem se snažil žít zdravě a při mém sklonu vše trochu (někdy i více) přehánět se mi těch patnáct tisíc zdálo dostačujících. I vzhledem k tomu, že od nějakých třiceti let ještě téměř bez výjimky ještě cvičím (co jsem v penzi půlhodina se protáhla  téměř na hodinu).



Za nějaký čas mi těch patnáct tisíc přišlo málo, proč také při procházkách v přírodě toho neobejít víc. Číslo osmnáct se mi vždy líbilo, jsou v něm násobky mé oblíbené trojky, šestky i devítky. Tak alespoň osmnáct tisíc kroků.



Každý večer si píšu stránku do deníku.  Prý psaní rukou může být jednou z prospěšných věcí coby prevence proti alzheimeru. K datumu si vždy poznamenám, kolik těch kroků za den mám. Před nějakým týdnem jsem zjistil, že už dlouho počet kroků překračuje dvacet tisíc. Někdy i pětadvacet, párkrát i sedmadvacet. Dnes, 24.5. je to už padesátý den. 



Sto dnů takto chodit, to už asi nedám. Vzhledem k tomu, že mě do sedmdesátky zbývají už jen tři roky a pár měsíců (budu optimisticky doufat, že nepřijde nějaký průšvih) není ani těch padesát dnů špatná bilance. Za něco se člověk pochválit musí. Málokdy to za něj udělá někdo jiný.



Protože tento příspěvek, který vás doufám bude inspirovat k větším pohybový aktivitám je trochu atypický, bude takový i obrazový doprovod. Martinovy obrázky stvořené na jeho tabletu.   





neděle 19. května 2024

Rok utekl jako voda ...

a naposledy jsem využil svoji roční permanentku do naší plzeňské ZOO. Za ten rok jsem ji navštívil jedenáctkrát. Vycházelo by to téměř na jednu návštěvu měsíčně, ale v zimě jsem návštěvy vynechal. Přece jen jsem tam chodil spíš kvůli botanické části zahrady a zvířata pro mě byla takovým bonusem navíc. 








To platilo i při poslední návštěvě, kdy jsem se prošel všemi oblíbenými místy. Plzeňská ZOO je díky svému spojení s její botanickou částí takovým krásným, dobře udržovaným parkem a

japonská zahrada je pro mě asi jejím nejhezčím místem. I když i na ostatních místech je hodně zajímavých stromů, keřů, kvetoucích i nekvetoucích rostlin.









Dnes se podělím o pár obrázků z té na nějaký čas poslední návštěvy tohoto pěkného místa.

Nevynechám také obrázek  zvířecího osazenstva. 










Už jsem dlouho nedával odkaz na nějakou pěknou písničku. Protože po nějakém tom roce vydali nové album Cape Forestier (i moji) oblíbení australští sourozenci Angus a Julia Stone, přikládám odkaz na malou ukázku:


https://youtu.be/2SFhlDS3KYY?si=8OAg_V-mgPdUZhMr

https://youtu.be/CehK3i-t52c?si=kR_zsJCWcxC5LLzm

https://youtu.be/aHvV5Nic43s?si=AzyZk7IfkK6k1n6p

sobota 11. května 2024

Bohatství, pomíjivost a vděčnost.

Co znamená být bohatý? Otázka, na kterou může být tisíc a jedna odpověď. Možná ještě víc. Bohatství je mládí, bohatství je zdraví. Samozřejmost, která přestává být samozřejmostí, když o ni přijdeme. Bohatství je život, ve kterém nechybí střecha nad hlavou (případně strop, který je podlahou bytu nad námi). Bohatství je nemít hlad, nebýt v zimě a v horku, pokud sami nechceme. Bohatství je poznání, ať už prostřednictvím rodičů, dobrých učitelů,  knih, cest. Bohatství je moudrost, která se získá životem. Poznání, že toho můžeme hodně znát, ale daleko víc toho znát nikdy nebudeme. Bohatství je láska, ať už k těm nejbližším lidem, zvířatům, stromům, rostlinám, ke knihám, hudbě, umění, k přírodě, ke krásným místům, (rodným) městům. K řekám, jezerům, mořím, ke slunci, k dešti, k noční obloze plné hvězd. K horám i údolím, k místům, na která se rádi vracíme. Jedno z největších bohatství je život v míru. 



Život sám je jedno z největších bohatství. Nepředstavitelně rozlehlý vesmír, ve kterém je tolik planet bez života a potom jedna modrá a zelená planeta, ta naše. Plná života. Z těch mnoha milionů druhů ( podle Wikipedie 8,7 milionu, nejvíce je živočichů, rostlin “jen” 300.000 a hub s lišejníky přibližně dvakrát tolik, co rostlin) se člověk ocitl na samé špičce “STVOŘENÍ”. Mohlo by se  předpokládat, že narodit se člověkem, je už samo o sobě to největší bohatství samo o sobě. Platí to ale pro všech více než osm miliard v této době žijících lidí? Tak to je otázka.




Bohatství je tedy šance narodit se v takových zemi, jako je ta naše. Kde jsou šance žít tak, jak chceme, podle našich možností, podle našeho snažení, podle toho, co pokládáme za bohatství. Podle toho, jakou cestou se vydáme.




Protože každá cesta začíná tím “prvním” krokem, ale také každá cesta, ať už dojde k svému

cíli, nebo nedojde skončí. Tím jsem se dostal k té pomíjivosti. Která je i určitou spravedlností. Možná tím poznáním pomíjivosti dojdeme i závěru, že ne každé bohatství je stejně cenné. 



Budeme vděčni za každý nový den,  který nám bude stát za to, abychom vstali z postele a s radostí uvítali možnost něco nového prožít, poznat, mít radost ze známých lidí a míst, které jsou jistotou, že svět je zatím (i přes všechny špatné zprávy) takový, jaký by měl být. Budeme vděčni za vše, co nám dělá radost, i když s každou radostí jsou spojeny i starosti. Budeme vděčni za lidi, kteří už tu s námi nejsou, ale kteří pro nás byli důležití.  Budeme vděčni nejen za svůj život, ale i za životy kolem nás. Dokud je, dokud jsou.