sobota 23. listopadu 2024

Bělokvět bělokvětý

Dnes to bude o jedné rostlině, která dříve bývala jednou z častěji pěstovaných. Dnes už je vidět jen zřídka. 



Má slabost pro rostliny a zvláště ty pokojové, se u mě projevovala už hodně brzy. Když jsem chodil kolem přízemních oken, díval jsem se na kytky, v oknech vystavené. V době někdy víc jak před padesáti lety mě v nich zaujala “tlustá” rostlina s krátkými listy. Někdy také s květem, připomínajícím šťětku na holení (které dnes už také asi málokdo používá). 



Kytka se mně líbila, ale v žádném květinářství jsem ji nikdy neviděl. Až někdy později, to už mi bylo pár roků přes dvacet, se objevila v takové zvláštní prodejně, kde se prodávaly pěstitelské přebytky. Vždy za pár korun, takže nebylo co řešit. 


Ze začátku jsem z ní byl, jako z většiny těch nejnovějších, nadšený. Dobře rostla, tloustla a každý rok ji přibyly jen tak dva nové listy. Potom i vykvetla a po odkvětu se objevilo i pár semen, ze kterých vyrostly asi dvě malé rostliny. Už nevím, proč se se mnou ta původní rostlina rozloučila. Pravděpodobně jsem ji moc zaléval.



Zbyly ty malé, ale časem přibylo mnoho dalších rostlin a tak jsem je nakonec “uklidil” do prostor mého zaměstnavatele. Nejdříve byly na okně, kde je záhy nahradily větší oblíbenci. Tak skončily na chodbě, kde přežily nějakých patnáct let. ¨




Nekvetly, moc nepřirůstaly, přežívaly. Když nadešel čas důchodu a rozloučením se s místem, kde jsem pracoval, vyvstala otázka, co s touto rostlinou. Na to, aby o ní někdo další pečoval, zas tak atraktivní nebyla. Aby skončila v popelnici, to mně jí zas bylo líto. A tak jsem si ji odnesl domů. Přesadil do dvou květináčů. Na jaře ji přenesl na lodžii, na zimu sklidil do bytu.



Když jsem ji z lodžie letos stěhoval, překvapila mě svým květenstvím. Martin kytku vyfotil, já jsem ji štětcem opylil. Vypadá to, že se dočkám dalších semen a možná i dalších rostlin. Jak to tak bývá, někdy se člověk ve vyšším věku rád vrací k tomu, co se mu líbilo v mládí.

Nedávno jsem šel v ulici, kde v jednom okně měli dva krásné, kvetoucí exempláře. Kam se za nimi hrabou ty mé.



Zajímavostí je, že bělokvět se dříve nazýval krvokvět. Ale tohle jméno dnes už patří jen červeně kvetoucím druhům. Všechny pocházejí z jihu  Afriky. Dnes jsou to spíš jen takové rarity pro pěstitele sukulentních rostlin. Jak jsem na internetu zjistil, jsou i celkem drahé.


Pro představu posílám odkaz: 

Bulbs (4) - page 4 - Canarius


sobota 16. listopadu 2024

Slovinsko - speciál - Agáve

Dnešní příspěvek bude věnován jedné z nejkrásnějších a nejvýraznějších sukulentních rostlin. Je to agáve. 


Agáve je rod rostlin z čeledi chřestovitých, původem z teplých a suchých oblastí Ameriky. Zdomácněla v i jinde ve světě, například ve Středomoří, kde se s ní setkává i mnoho českých turistů. 

I já se s ní setkal ve volné přírodě poprvé na tehdy ještě jugoslávském ostrově Hvar. Před více než čtyřiceti lety. Agáve americana, obrovské rostliny, některé s vysokým, zvláštním květenstvím. Dožívající se několika desetiletí. Na konci svého života vykvetou a život pokračuje v odnožích, které vyrostly kolem mateřské rostliny. I když to bylo trochu nelogické, vzhledem k tomu, jaké velikosti dorůstá, dovezl jsem si z té dovolené malou odnož. 




V létě byla na lodžii, v zimě na chodbě. Kde ji po několika letech, když vypadala hodně dobře, někdo ukradl. Potom jsem dostal od kolegyně odnož té samé agáve, tedy trochu jinou. Tu ozdobnější, se žlutě lemovanými listy. A historie se opakovala, po nějaké době byla v zimě z chodby opět ukradena. Od té doby dávám na chodbu co nejméně atraktivní kytky.



Kde agáve ke svému jménu přišla. Je odvozeno ze starořeckého agauós, které znamená proslulá, vznešená, úžasně krásná, obdivuhodná, ušlechtilá, urozená. Mám to z Wikipedie.



Jak šel čas, vystřídalo se u mě ještě několik agáví. O jedné, asi o té nejoblíbenější brzy napíši. 



Dnes na fotkách představím agáve z Portorože. Když už jsem zmínil, co znamená název dnešní rostliny, napíši ještě, co znamená Portorož. Přístav růží. 



Neuvědumuji si, že bych v Portoroži nějaké růže viděl. Možná byly už odkvetlé, možná jsem si jich nevšiml. Za to agáve v tomto pěkném místě byla nepřehlédnutelná.


sobota 9. listopadu 2024

Slovinsko - jezero Bled

Bylo to hlavně jezero Bled, kvůli kterému jsem chtěl navštívit Slovinsko. Znal jsem je z fotek, které jsem si na internetu v posledních letech celkem často vyhledával. K jezeru jsme zamířili poslední den naší dovolené, jako předposlední zastávku před cestou domů.

Kdyby zastávka u tohoto jezera byla ještě před naším krátkým pobytem u moře, asi bych z něj byl víc nadšený. Jezero je velké, jeho jediný ostrov s kostelem Nanebevzetí Panny Marie,  se kterým je na většině fotek, z něj dělá mimořádně pěkné místo. Ale návštěva Piranu, obklopeného z jedné strany mořem pro mě byla působivější.




Částečně to bylo i tím, že jsme na jezero a jeho okolí měli jen čtyři hodiny, což je na seznámení s tímto místem docela málo. Průvodcem nám bylo doporučeno několik možností, k naplnění těchto hodin.



Jízdu na loďce zvané pletna k ostrovu s kostelíkem. Návštěva hradu, ze kterého měl být pěkný rozhled po okolí. Nebo pěší procházka kolem jezera. Vybrali jsme si možnost poslední, snad i kvůli dlouhému sezení v autobuse, které nás čekalo cestou do Plzně.



Před tím, než jsme vyrazili na obhlídku jezera, jsme se vypravili k hradu s tím, že snad i pod hradem budou pěkné výhledy na jezero. Nebyly. Zato byly docela pěkné pohledy na okolní hory. Při zpáteční cestě od hradu jsme došli ke kostelu svatého Martina. U vchodu do něj je vyobrazen sv. Martin, dělící se o svůj plášť s žebrákem.





V okolí jezera se nacházejí termální prameny, které přispívají k příjemné teplotě vody v jezeru. Díky nim je Bled jedním z nejteplejších alpských jezer. Na koupání je vyhrazené místo podél břehu jezera.



Procházka kolem jezera byla velmi příjemná. Možná bychom stačily obejít celé jezero, ale raději jsme se vrátili stejnou cestou. Abychom nezdržovali při odjezdu. 




 
Bled má bohatou historii, která sahá až do pohanských dob. Ve středověku se stal významným poutním místem a v 19. století ho objevili turisté. Bled se stal symbolem Slovinska a jeho přírodní krásy a bohatá historie přitahují návštěvníky dodnes.




Pokud se někdy k Bledu dostanete, v jeho okolí jsou i v předešlých příspěvcích zmíněná místa.  Soutěska Vintgar, Bohinjské jezero, Triglavský národní park. 


sobota 2. listopadu 2024

Barvy podzimu

Stále ještě je podzim barevný. Ale už začal listopad. Listy listnatých stromů opadají (až na malé výjimky) a podzim, blížící se zimě ztratí svou přívětivou podobu.




Letošní podzim byl zatím hezký. Hodně slunce, relativně i tepla. Až včera jsem sukulenty a kaktusy stěhoval z lodžie dovnitř. Kde budou polovinu roku čekat na slunce, teplo a jaro. 





Do letního Slovinska se ještě vrátím, dnes vás pozvu na podzimní procházku místy,  kterými téměř denně chodím. 




Kolem stromů a keřů, kterým  se během pár týdnů zbarví listy. Někdy jejich pestré barvy 

kontrastují s krásně modrou, podzimní oblohou.





No fotce vám představím dub, který vzešel mým přičiněním. Už je to možná nějakých pětadvacet roků, možná o rok míň, nebo víc. V jednom parku pod krásným dubem jsem také na podzim nasbíral žaludy a při cestě, kde chodím na procházky je zasadil. Z některých už jsou pořádné stromy se silnými kmeny. Na jednom místě, kde zřejmě bylo větší sucho a možná i méně kvalitní zem, živořily dva malé, neduživé. Jeden nepřežil, druhý se po těch letech vzpamatoval a dnes je z něj pěkný strom. Teď na podzim s pěkně vybarvenými listy.





I během letošního roku jsem se snažil vysadit pár stromků. 


Chodím na dvě procházky denně. Ta první je delší, někdy dvou, nebo tří hodinová.

Potom večer na kratší, to už se pomalu stmívá. No, začíná se stmívat spíš rychle. Někdy se vracíme téměř za tmy. 




Na některých těch procházkách vyfotil Martin svým mobilem večerní oblohu těsně po západu slunce.