neděle 30. března 2025

Žlutá

Žlutá k jaru patří. Začíná to ještě na konci zimy květy jasmínu nahokvětého. Pokračování dalších žlutých květů : podběl, petrklíč, zlatý déšť, žluté krokusy, narcisy….Potom pampelišky, blatouchy, mochny, pryskyřník a mnoho dalších žlutých květů až do léta ke slunečnicím.

Žlutá je jedna ze tří základních (primárních) barev, spolu s modrou a červenou. Žlutá má nejvyšší jas ze všech barev. V přírodě se objevuje prostřednictvím   květů, tak i plodů. Citrony, banány. U hmyzu a zvířat může být barvou varovnou, zvlášť v kombinaci s černou. Sršni, vosy, mloci, žáby pralesničky, bude toho víc.

Nějak se mi zachtělo žlutých jarních květů a tak jsem neodolal, když jsem v Penny uviděl cibulky velkokvětého narcisu. V květináči. Bylo jich asi šest. I když by správně měly být pod zemí, tyto ze země svou horní částí přímo vykukovaly. Tedy rostly z nich už listy, tak tři, čtyři centimetry dlouhé. Možná je počítáno s tím,  že poslouží jako ozdoba po dobu kvetení a potom, to je už na každém, kdo si je koupí. Vyhodit je do kontejneru by byla každopádně škoda. To už je lépe vysadit je někam na trávník. Ty, které jsem si koupil  čeká budoucnost na zahradě mé sestry. Tam mohou být jarní ozdobou ještě spoustu let.

Když jsem ten svůj “polotovar” přinesl domů, přemýšlel jsem, jestli bude lépe umístit ho doma, nebo na lodžii. V tu dobu klesaly ještě noční teploty pod nulu. Nakonec jsem cibule obalil papírem a vystrčil ven. Mrazíky dobře přečkaly, rostly  a nakonec jsem se dočkal květů.

Narcisek je několik desítek druhů, pocházejících většinou z jihu  Evropy. Kultivarů je mnohem víc. Žluté, ale i bílé, někdy v kombinacích s pakorunkou oranžovou i červenou.

Když už jsem se rozhodl dnes napsat něco o žlutě kvetoucích kytkách, obrátil jsem se na AI s otázkou, jak správně pěstovat narcisy a jak žlutá barva působí z hlediska jejího vnímání. Zde jsou její odpovědi:

Pěstování narcisů:

Pěstování narcisů je poměrně snadné, což z nich činí oblíbené jarní květiny v zahradách i nádobách. Zde je několik základních rad:

  • Výsadba: Cibule narcisů se sází na podzim, ideálně od září do listopadu, než zamrzne půda. Potřebují období chladu pro správný vývoj květů.

  • Stanoviště: Narcisy preferují slunné až polostinné stanoviště s dobře propustnou půdou. Vyhněte se místům, kde se drží voda, protože cibule by mohly uhnít.

  • Hloubka a rozestupy: Cibule se sází špičkou nahoru do hloubky přibližně trojnásobku výšky cibule. Vzdálenost mezi cibulemi by měla být asi 10-15 cm pro větší druhy a méně pro miniaturní.

  • Zálivka: Po výsadbě cibule dobře zalijte. Na jaře, během růstu a kvetení, udržujte půdu mírně vlhkou. Po odkvětu zálivku omezte.

  • Hnojení: Při výsadbě můžete do půdy přidat kompost nebo speciální hnojivo pro cibuloviny s nízkým obsahem dusíku a vyšším obsahem draslíku a fosforu. Na jaře, po vyrašení, můžete hnojivo znovu aplikovat.

  • Péče po odkvětu: Po odkvětu odstraňte odkvetlé květy, aby se rostlina nevysilovala tvorbou semen. Listy nechte zežloutnout a uschnout, protože z nich cibule čerpá živiny pro příští rok. Teprve poté je můžete odstranit.

  • Přesazování: Narcisy mohou na jednom místě růst několik let. Pokud začnou méně kvést, je vhodné je po několika letech (cca 4-5) na podzim vyjmout, rozdělit trsy a znovu zasadit na nové místo.

Zajímavosti o narciskách:

  • Jméno Narcissus je odvozeno z řecké mytologie o krásném mladíkovi Narcisovi, který se zamiloval do svého vlastního obrazu v jezírku.

  • Narcisy jsou jedovaté, obsahují alkaloidy, které mohou způsobit zažívací potíže při požití. Proto je třeba dávat pozor, zvláště u malých dětí a domácích zvířat.

  • V mnoha kulturách jsou narcisy symbolem jara, obnovy a nových začátků. Ve Walesu jsou národní květinou a nosí se na svátek svatého Davida.


Z psychologického hlediska je žlutá barva velmi silná a podnětná.

  • Pozitivní aspekty: Žlutá je primárně spojována s optimismem, radostí, štěstím, energií a intelektem. Povzbuzuje kreativitu, zlepšuje náladu a může pomáhat při rozhodování tím, že zvyšuje vnímání a ostražitost. Říká se, že stimuluje levou hemisféru mozku, která je zodpovědná za logické myšlení a analytické schopnosti. Proto se často doporučuje do pracoven a dětských pokojů. Také se uvádí, že podporuje chuť k jídlu, což je důvod, proč ji často najdeme v logách a interiérech restaurací.

  • Negativní aspekty: Přestože je žlutá obecně vnímána pozitivně, její nadměrné použití nebo nevhodné odstíny mohou vyvolávat i negativní pocity. Může být dráždivá, únavná pro oči a v některých případech může vést k pocitům úzkosti, hněvu nebo nízkého sebevědomí. Lidé, kteří prožili zklamání nebo nedůvěřují budoucnosti, mohou žlutou barvu odmítat a vnímat ji jako pokryteckou.

Je důležité si uvědomit, že psychologické vnímání barev je subjektivní a může být ovlivněno osobními zkušenostmi a kulturním kontextem. Nicméně, obecné tendence v asociacích s žlutou barvou existují.

Nakonec odkaz na jednu z mých oblíbených písní. Jmenuje se, no jak jinak, ŽLUTÁ, tedy v originále YELLOW

https://youtu.be/yKNxeF4KMsY?si=BThpRG-vvHBSjOwp


neděle 23. března 2025

Sansevierie pinguicula

Také už zde byla představena, ale od té doby uplynul už nějaký čas. Povyrostla. Roste ale opravdu pomalu. Na druhou stranu, proč ne? Prostoru u oken není zas tak moc, čím méně místa zabere, tím lépe.


Sansevierie jsou známy jako odolné a téměř nezničitelné rostliny. Bývají uváděny na předním místě mezi rostlinami, které dokáží čistit vzduch. Také se píše, že vydrží i v méně příznivých světelných podmínkách. To podle mě tak docela neplatí. Pokud chcete spokojené a dobře rostoucí sansevierie, dopřejte jim světla co nejvíce. Zničit je může i přelévání. Sám jsem kdysi před mnoha lety takto jednu “ulil”.


Opačný extrém sice přežijí, ale nevypadají dobře. Pravidelné zalévání jednou týdně od jara do podzimu přiměřeným množstvím vody a drenážní vrstvou na dně květináče, tak, aby kořeny nestály ve vodě je celkem optimální. Protože sansevierie pocházejí z Afriky, nemají rádi nízké teploty a kombinace vlhké půdy a zimy je může zabít. Takže v zimě podle pokojové teploty jednou za dva až tři týdny. Při zimě pod deset stupňů raději nezalévat.

Sansevieria pinguicula dle nápovědy AI pochází z Keni. Vyskytuje se v suchých oblastech, na skalách i na jílovitých půdách. Její listy mohou dorůst až 30 cm. Listy té mé mají maximálně 9 cm. Jsou zakončeny “trnem”, podobně, jako u rostlin agave. Agávím se tak trochu podobá. Její zvláštností je, že nové rostliny vyrůstají z mateřské rostliny nadzemními výhony. Díky tomu je také známá jako “chodící sansevierie”. Výhony sice časem v zemině zakoření, ale část kořenů zůstává ve vzduchu, vypadá tak trochu jako na chůdách.


Jak už jsem se zmínil, pinguicula roste pomalu. To je příčinou, proč je stále vzácná a mezi pěstiteli málo rozšířená. Komerčním pěstírnám by se její pěstování asi nevyplatilo. Pokud by někdo po sansevierii pinguicule zatoužil, může se zkusit obrátit na pěstitele a pěstitelky specializující se na sansevierie. Další možností je sledovat nabídky na ebay, kde je relativně často nabízena.

neděle 16. března 2025

Tillandsia glabrior

Už jsem ji v minulosti určitě představil, ale vzhledem k tomu, že je to má oblíbená tilandsie, že rozkvetla právě v tomto týdnu a že opakování je matka moudrosti (nebo se to alespoň říkalo v době mého mládí), je tady znovu.

Tillandsie glabrior je mexický endemit. Pro početnou obec pěstitelů a příznivců tillandsií byla pány Fosterem a Van Hyningem “objevena” poblíž Tequisistlanu v okrese Teuhantepec v Oxace. Bylo to v roce 1957. V tom roce jsem se narodil, takže i to je důvod, že s touto tillandsií cítím určité spříznění.

V roce 1958 ji další pán (L.B. Smith) představil jako T. pueblensis var. glabrior. O nějaký ten rok později, v roce 1981 našla rostlinu paní Renate Ehlers poblíž Totolapanu v okrese Tehuantepek v Oaxace (po této paní je pojmenována T.ehlersiana) a pojmenovala ji T. schiedana var. totolopanensis.

Posléze dostala pojmenování  Tillandsia schiedeana var.glabrior. Její dnešní, snad už konečný název je Tillandsia glabrior.

Tato tillandsie se v přírodě vyskytuje ve velkých koloniích na kolmých stěnách kaňonu od Tequusistlanu po Totolapan v mexickém státě Oaxaca. V nadmořských výškách 900 -1200 m.n.m.. Přiznám se, že já si její název nepamatoval a její jméno  musel znovu vyhledat na internetu. Spolu s dalšími vědomostmi o ní, o které se s vámi v tomto krátkém příspěvku podělím. Možná si alespoň její jméno zapamatuji.








neděle 9. března 2025

Žijí blízko nás

Před nějakým časem, asi začátkem února jsme si koupili brambory. Bylo to větší balení, ale jak se ukázalo, nebyly moc dobré. Co s nimi….? Vzpomněl jsem si na ceduli u jednoho plzeňského rybníka, na které se psalo, že krmení labutí pečivem jim neprospívá. A pokud někdo chce labutě nakrmit, tak vhodné jsou vařené brambory.


Kousek od místa, kde bydlíme je most přes řeku Berounku. Toto místo a jeho okolí je už dlouhodobě osídleno párem labutí, neurčitým větším množstvím kachen, nutriemi a husou. Husy byly dvě. Jedna husa domácí, která zřejmě ulétla z nějakého chovu a ta druhá vypadala spíš jako nějaká husa divoká. Ale třeba se pletu.



Ty husy tu byly už  možná nějakých deset, dvanáct let. Vždy u sebe, stabilní pár. Bohužel v loňském roce ta “divoká” zmizela. Možná uhynula, protože už na to měla věk, možná ji někdo chytil a snědl. Od té doby je tu husa sama. Chvíli plavala s labutěmi, častěji s kachnami. 




Ty labutě jsem už viděl sedět na hnízdě, ale nikdy žádné mladé nevyvedly. Možná jim nějací “ochránci přírody” snůšku zničili, aby se nepřemnožily. Zrovna tak odchytávají nutrie, které jsou zařazené mezi invazivní druh. Tedy znám jiný, mnohem invazivnější druh….



V zimě je všechno osazenstvo tohoto kousku řeky a břehů často krmeno. Většinou jim něco do zobáků a čumáčků přinesou rodiče s malými dětmi, pro které je setkání se zvířaty takto nablízko jistě zážitkem. Potom chodí pravidelně krmit jeden starší pán. Ten kromě toho, že myslí na zdejší obyvatele, myslí i na čistotu zdejšího prostředí. Už víckrát jsem ho viděl, jak do pytle sbírá odhozené plastové obaly, plechovky od piva a dalších nápojů. Sám pro sebe ho nazývám dobrým člověkem. Plasty, obaly, ani plechovky, bych nikdy v přírodě neodhazoval, ale ani bych po někom neuklízel.



Vrátím se k těm bramborám. Zbylé z oběda jsme těm zvířecím sousedům odnesly hned. Další jsme už uvařili přímo pro ně a ještě s nějakými mrkvemi a zeleninou jim odnesli. Byl to hezký pocit, když nás kachny a nutrie přímo obklopili a  čekali, co dostanou. Labutě otevíraly zobáky a nechaly se krmit. Jedno z těch krmení Martin zdokumentoval. Akorát ta husa na fotkách není. Asi už se nacpala při dřívějším krmení.





neděle 2. března 2025

Pár obrázků z podvečerních procházek

Začal březen a tak mě napadlo, že bych mohl “poslat do světa” další příspěvek. Jaro se blíží, kvetou sněženky, v týdnu jsem letos poprvé slyšel zpívat skřivana.

Jak už to u mě začátkem roku bývá, začínám na internetu sledovat nabídky kytek. Protože v bytě už je plně obsazeno, zaměřil jsem se ještě na kytky, které bych mohl mít na lodžii.


Už před nějakými dvěma roky mě v jedné nabídce zaujala trpasličí bergénie Flirt. V loňském roce jsem na ni pozapomněl a v letošním roce ji opět v nabídce www.lumigree.cz našel. Kromě Flirtu jsem tam objevil ještě dvě zajímavé bergénie. Dragonfly Sakura, která by měla být nízká a jejíž květy by měly připomínat květy sakur. A bergénii Vintage Rose, která by měla být už poněkud větší, ale její květy na fotkách mě přesvědčily, že by také bylo dobré ji objednat.



Toto úterý odpoledne jsem je objednal a tento čtvrtek ráno mi byly doručeny. A  to Lumigreen

sídlí na Slovensku. Přišly v pořádku, dokonale zabalené. Práce profesionálů.



Hned jsem je zasadil, ty dvě malé do truhlíku, tu větší do rozměrnějšího květináče. Obrázky budou, až povyrostou a rozkvetou. Kdo je chce vidět hned, ať se podívá na stránky Lumigreenu.



Proč právě bergénie? Měly by být nenáročné a odolávat i větším mrazům. Ty v posledních letech stejně většinou nejsou. Jsou to jedny z rostlin, kterých jsem si už léta všímal. Možná před dvaceti lety blízko místa, kde bydlíme, pod lesem, postavili takový atypický dům. Kromě příjemného černobílého psa, který neštěká, když jde někdo kolem je před domem vysazen trs nějaké menší bergénie, která každoročně pěkně a celkem dlouho kvete. To byla jedna z inspirací.



Potom mám s bergéniemi ještě jednu “příhodu”. Ta už je také pěkných pár let stará. Šli jsme na procházku za město, na místo, kam většinou nechodíme. Od té doby jsem tam nebyl. Na jednom místě byl vyhozený plastový pytel. Roztržený. Když jsem se podíval, co je v něm za poklady, uviděl jsem bergénie. No, nedalo mi to. Vysypal jsem je. Pomocí klacku jsem jim v zemi vyhrabal místa, do kterých jsem postupně všechny zasadil. Když potom za pár dnů pršelo, vzpomněl jsem si na ně, že budou zalité. Snad alespoň některá přežila. 



Nejsou to jediné kytky, které by mi v letošním roce měly na lodžii rozšířit zelené osazenstvo. Ale o té druhé rostlině až někdy jindy.



Dnes k našim večerním procházkám. Tedy v době, ze které jsou Martinovo fotky, to byly spíš ještě odpolední procházky. Jsou z konce prosince a začátku ledna, kdy se brzy stmívalo. Slunce už zapadalo, nebo už zapadlo, na obloze se objevila první hvězda. Taková hezká, klidná atmosféra.



Chtěl jsem je s nějakým komentářem představit už dříve. Ale možná to také znáte. V lednu a v únoru se mi do ničeho nechce, snad jen do toho chození a zalévání. Snad to v březnu bude lepší.