I dnes to bude částečně o žluté. Tedy o žlutých fialkách. Je to svým způsobem protimluv, fialky jsou pojmenovány po svých fialových květech. Vzpomínám si na jeden jarní okamžik, před pěknou řádkou let. Bylo mi tak devět, deset… V jedné zahradě (která už na tom místě není) jsem si lehl do trávy. Měl jsem radost z jara, ze slunce a najednou jsem ucítil krásnou vůni. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl spoustu těch fialových fialek.
Ale zpět do přítomnosti. Má sestra má zahradu a má ráda hlavně bílou a žlutou barvu. Protože chodím hodně do přírody, na jednom místě, podobajícím se téměř smetišti jsem našel bíle kvetoucí fialky.
V loňském roce na jaře jsem na cestě při jedné ze čtyř plzeňských řek narazil na trsík fialek se zvláštně zbarvenými květy. Není to úplně žlutá, spíše taková nažloutlá. Už jsem viděl kromě fialových a bílých fialek takové červenofialové, ale takové jsem viděl poprvé. Tak jsem jí také dvě rostliny vzal. Pomalu, ale přece viditelně se ty “vzácnosti” rozrostly. Mají i s těmi bílými a načervenalými jednu nevýhodu. Chybí jim ta krásná fialková vůně.
Fialové, voňavé fialky má sestra také, ty jsem zapomněl vyfotit. Ostatně ty zná každý. Nebo alespoň skoro každý.
Přikládám i pár obrázků ze skalky, kde jsou mé nejoblíbenější mrazuvzdorné sukulenty, netřesky. Také jeden rozchodník.
Rozloučím se květem zatím malé magnolie.
